bílý papír, tužku, pastelky, nůžky, zrcátko, baterku

Postup:

POKUS PRVNÍ

1. Počkej si, až se venku setmí. V místnosti si sedni ke stolu, na který sis připravil všechny  potřebné věci.  Zatím nech rozsvíceno.

2. Teď zjistíme, jestli naše oči vidí všechno. List papíru rozstřihni na půl, jednu půlku zatím odlož stranou. Na druhou půlku nakresli ke kraji hvězdičku a o kus dál, asi na šířku počítačové myši, nakresli velký puntík. Hezky výrazně! Třeba takto:

              ★                        ●

3. Nechej papír s hvězdičkou a tečkou ležet před sebou na stole. Zakryj si rukou jedno oko a druhým, nezakrytým okem se upřeně zadívej na hvězdičku na papíře. Určitě koutkem oka, aniž bys musel otáčet hlavu,  vidíš také tečku…

4. Pomalu se začni k papíru přibližovat. Pořád se dívej na hvězdičku a druhé oko měj stále zakryté. Dívej se na hvězdičku, ale nezapomínej na puntík! V určitém okamžiku ti na chvilku úplně z papíru „zmizí“. Stačí však maličký pohyb hlavy dopředu nebo dozadu a puntík se objeví… Kouzlo?

POKUS DRUHÝ

1. Vezmi si červenou, hnědou, fialovou, tmavě modrou a tmavě zelenou pastelku. Na druhou půlku papíru pět stejně velkých koleček, každé jinou barvou,  a vybarvi je tak, aby byly přibližně  stejně tmavé. Zatím stále měj rozsvíceno, ale připrav si baterku.

2. Rozstříhej papír na jednotlivá kolečka.  Polož kolečka před sebe a zadívej se na ně. Určitě ti nedá žádnou práci určit jejich barvu.

3. Rozsviť baterku a zhasni světlo. Dívej se na kolečka a pomalu zakrývej (třeba rukou, nebo můžeš baterku namířit na desku stolu a pomalu ji ke stolu přibližovat) světlo. Sleduj, jestli je stále snadné od sebe rozeznávat všechny barvy.

4. Posbírej kolečka, zavři oči a v ruce si kolečka promíchej. Pak je polož znovu před sebe, ale nedívej se na ně. Za úplně nejvíc ztlumeného světla baterky se pokus určit jakou barvu které kolečko má.  Je to jednoduché?

5. Pro majitele baterky s červeným světlem máme ještě jednu zajímavost: rozsviťte červené světlo a podívejte se na kolečka. Neztratilo se některé?

POKUS TŘETÍ

1. Všechno odlož stranou, kromě baterky, a připrav si před sebe zrcátko. Rozsviť baterku, zhasni ostatní světla. Zrcátko nastav tak, abys dobře viděl svoje oči.

2. Velmi pozorně se v zrcátku zadívej na střed jednoho oka, na takzvanou panenku.   Baterku  zhasni a  počítej do desíti. Pak baterku znovu rozsviť. Dívej se na panenku svého oka – co dělá po rozsvícení?

3. Pokud se to nepovedlo napoprvé, pokus zopakuj. Určitě se podaří.

Vysvětlení:

První pokus – vzadu v oku je místo, kterému se říká „slepá skvrna“, kde oko nevnímá světlo. Když přiblížíte oko na tu „správnou vzdálenost“ k papíru, dopadá obraz puntíku právě na slepou skvrnu a vy ji nevidíte. Stačí ale trochu stočit zrak, nebo pohnout hlavou a obraz puntíku dopadne na jiné místo v oku, kde ho bez potíží vidíte.

Druhý pokus – pokud pozorujeme předměty v dostatečném světle, rozeznáváme jejich barvy snadno. Čím méně světla je však kolem nás, tím těžší je pro naše oči určit správnou barvu. A jak zmizelo červené kolečko? Podobně jako není vidět bílá pastelka na bílém papíře, není možné vidět v červeném světle červené kolečko J.

Třetí pokus – panenky našich očí jsou vlastně kulatým průzorem, kterým prochází světlo do  očí. Fungují tak trochu jako žaluzie a chrání oči před oslněním. Když je světla hodně, například za jasného dne nebo při rozsvícené baterce, stáhnou se na maličkaté kolečko, kterým projde méně paprsků. Když je naopak světla málo, roztáhnou se doširoka, aby do oka mohlo vstoupit paprsků víc a my přece jen něco viděli.

O tom, jak dopadl tvůj pokus,  nám můžeš napsat do komentářů.

Příspěvek Pokus šestý: Co umí a neumí naše oči pochází z Sekce pro děti a mládež, Česká astronomická společnost

Budete potřebovat: lepidlo na papír, náš  vystřihovací papírový model (ke stažení níže), jedno staré, klidně i poškrábané, ale nahrané CD, starší nůžky a případně ještě tvrdší tmavý papír, na který náš model nalepíte

Postup: 1. Stáhněte a vytiskněte si naši vystřihovánku

2. Nalepte ji na tvrdší papír a vystříhněte obrys. Nastřihněte papír podle plných čar.

3. Ohněte model v místech s čárkovanou čarou. Pokuste se složit „nanečisto“ svůj spektroskop.

4. Nějakými pevnými, staršími nůžkami OPATRNĚ A POD DOHLEDEM RODIČŮ vystřihněte ze starého, vyřazeného

CD asi tak velký dílek, jak je na našem obrázku a nalepte ho na místo ve vystřihovánce. Pozor, určitě se vám to nepovede

napoprvé a hlavně dávejte pozor na odletující kousky. Znovu upozorňujeme na velkou opatrnost a potřebu

               dohledu rodičů!!! 

5.  Na ohnuté okraje vystřihovánky  naneste lepidlo – pokud chcete mít spektroskop nejen funkční, ale i krásný, naneste

lepidlo z druhé strany a okraje zasuňte do vnitřku skládačky. Pokud na to nemáte trpělivost, klidně  nalepte okraje navrch.

6. Slepte spektroskop a počkejte, až lepidlo zaschne.

7. Můžete začít pozorovat. K velkému otvoru shora přiložte oko, těšně až k okraji. Namiřte spektroskop prostřihnutou

přední štěrbinou na zdroj světla, který chcete zkoumat. Pozorujte jak se mění obraz na kousku vloženého CD, když

zkoumáte různá svítidla.

SPEKTROSKOP-SKLÁDAČKA KE STAŽENÍ:SPEKTROSKOP (1)

Příspěvek Návod na domácí pokus č.5 – Spektroskop pochází z Sekce pro děti a mládež, Česká astronomická společnost

1. Na papír si obkresli dvě stejná, velká kolečka a vystřihni je. Pak si namaluj jedno nebo dvě kolečka menší.  My jsme velké kolečko kreslili podle talířku a menší podle skleničky.

2. Vezmi si provázek dlouhý asi jako celá místnost, přehni ho na půl a v půlce si udělej značku (silným černým fixem, izolepou, uzlíkem a podobně). Pak provázek ještě jednou přehni a na obě nové půlky udělej další značky. Můžeš to udělat třeba podle našich obrázků.

3. Provázek natáhni na zem a jeho konce něčím zajisti, například bačkorou.

4. Teď polož obě velká kolečka na první a druhou značku.

5. Do ruky si vezmi obyčejnou tužku nebo pastelku a stoupni si na začátek provázku. Ruku s tužkou natáhni před sebe, zavři jedno oko a dívej se přes tužku na bližší kolečko. Špičku tužky srovnej s horním krajem kolečka. Posouvej palec po tužce, dokud nebude na spodním okraji kolečka. Ruku měj stále nataženou a palec drž pevně. Zkontroluj, případně oprav, zda je špička na horním a palec na dolním kraji kolečka. Pokud ano, drž palec dál na tužce, ale ruku už můžeš spustit. Podívej se, jak velký kus tužky odpovídá velikosti prvního kolečka. Pokud chceš, překresli si ho na papír.

6. Znovu si stoupni na začátek a stejným způsobem změř velikost druhého kolečka. Prohlédni nebo zakresli, jak velký kousek tužky ukazuje velikost kolečka na druhé značce.

7. Teď si vezmi menší kolečko a polož ho na první značku. Proveď s ním stejné měření a znovu se podívej na svoje tužkové měřidlo velikosti. Vidíš nějakou zajímavost?

Pokud tě měření baví, proveď ještě další měření, kolečka můžeš pokládat ještě na třetí značku něco až na konec provázku

Vysvětlení: Náš pokus je vlastně velmi zjednodušené měření takzvané ÚHLOVÉ VZDÁLENOSTI. Zatím si nemusíte dělat starosti co to přesně znamená, ale určitě si zapamatujte, že čím je objekt dále, tím menší se nám zdá a tímto způsobem se na obloze měří třeba vzdálenosti mezi hvězdami v souhvězdí. Ale pozor, tímto způsobem nezjistíme skutečnou vzájemnou vzdálenost dvou hvězd. Vlastně nezjistíme ani jejich vzdálenost od nás. Na to se používají jiné metody, například taková, která měří jasnost hvězd. V tomto případě platí, že čím je hvězda blíž, tím více bude zářit – asi jako světla automobilu, který  jede po dlouhé rovné silnici k nám. Ani to však není úplně jednoduché,  protože všechny hvězdy nejsou stejně velké a stejně zářivé.  Zjistit skutečné rozměry hvězd, které jsou od nás nesmírně daleko a vidíme je jen jako svítivé body,  je ještě mnohem těžší.  Astronomie je prostě věda.

Pro zvídavé ještě poznamenejme, že astronomové slovy „hvězdná velikost“ nemyslí její skutečnou velikost,  její průměr, ale právě její zářivost. Pak mluví o hvězdách první velikost, druhé velikosti a podobně.

Příspěvek Návod na domácí pokus č.4 – Jak závisí velikost objektů na jejich vzdálenosti? pochází z Sekce pro děti a mládež, Česká astronomická společnost

Postup:

1) Z modelíny si vytvaruj několik menších kuliček (asi jako lískový ořech ve skořápce).

2) Každou kuličku opatrně palcem zmáčkni asi na poloviční výšku, asi jako na našich obrázcích. Snaž se, aby měla „splácnutá kulička“ stále pravidelný tvar.

3) Opatrně a co nejpřesněji do středu kotoučků píchni párátko. Kotoučky propíchni celé a na druhé straně je jen trochu vytáhni z modelíny ven  - opět se můžeš podívat na naše obrázky.

4) Vytvořil sis pradávnou hračku, zvanou „káča“. Když chytneš za delší část párátka, spodní část opřeš o stůl a mezi prsty se pokusíš párátko roztočit, bude ve vzpřímené poloze chvilku „tančit“ po stole.

5) Pozoruj horní špičku párátka – míří stále stejným směrem?

6) Modelína je na výrobu káči velmi šikovná, bohužel se snadno deformuje. Chceš-li svoji modelínovou káču ochránit od pomačkání například při dopadu káči na stůl na konci jejího otáčení, můžeš si nad modelínu vyrobit ochranný papírový kotouček a navléknout ho na párátko.  Když si ho vybarvíš několika barvami, můžeš si při otáčení ještě užít pozorování toho, jak se míchají barvy.

Vysvětlení: Takže co má společného naše hračka s Polárkou? Naše Země se neustále otáčí, podobně jako naše káči.  Země sice nemá žádnou skutečnou osičku, podobnou párátku káči, ale kdyby ji měla, směřovalo by tohle zemské párátko právě na Polárku. Ve skutečnosti si ve středu Země takovou tyčku – osu můžeme přestavit a pak říkáme, že k Polárce směřuje severní pól zemské osy. Jak jste si ale určitě všimli, osičky našich modelínových hraček se při otáčení různě kymácely a špičky párátek opisovaly malé kružnice. Jak velké, to záleželo hlavně na tom, jak pravidelný tvar káči měly.  Méně pravidelné se kolébaly víc, povedenější se kymácely málo.

Zeměkoule také není pravidelná – jsou na ní hory a údolí, někde je oceán, jinde suchá země… Zemská osa se tedy kývá podobně jako naše párátka, i když mnohem  mnohem méně a pomaleji. Znamená to ale, že severní pól zemské osy nesměřoval vždy k Polárce a za čas na ni opět ukazovat nebude. Určení severu pak bude o něco těžší. Ale nebojte se, bude to ještě chvilku trvat, ještě pár tisíc let bude Polárka ukazovat sever spolehlivě. No a pak ji hold nahradí nějaká jiná hvězda, například zářivá Vegy ze souhvězdí Lyry. Na to si ale budete muset počkat asi tak 10 tisíc let. A Polárka se znovu ukazatelem severu stane po 25 tisících let. Kdo ví, jestli ji v tu dobu budou ze Země pozorovat nějaké děti…

Příspěvek Návod na domácí pokus č.3 – co má společného káča a Polárka? pochází z Sekce pro děti a mládež, Česká astronomická společnost

Potřebuješ: 1 kilogram hladké mouky, lžíci, velký igelitový pytel nebo fólii a silnější baterku

Postup:

1. Najdi si místnost, ve které můžeš udělat trochu nepořádek a kde je po zhasnutí světla skutečná tma (garáž,  koupelna…)

2. Na zem (nebo třeba do vany)  rozlož igelit a na něj vysyp mouku.

3. Lžící v mouce udělej co největší výstupky a důlky  – ty budou představovat horské štíty a údolí na Měsíci.

4. Zhasni hlavní světlo a rozsviť baterku.  Sviť na svůj moučný model měsíčního povrchu přímo shora  a pozoruj, jestli vidíš dobře všechny výstupky a prohlubně.

6. Teď sviť na mouku troku zešikma. Vidíš nějakou změnu?

7.  Do třetice posviť na svoje moučné hory úplně ze strany. Vidíš nějaké stíny? Zdá se ti teď tvoje krajina zajímavější?
Vysvětlení: Ačkoliv si to myslí dost lidí, úplněk není pro pozorování Měsíce nejvhodnější. Je to stejné, jako když jste na mouku svítili přímo shora – nevznikají žádné stíny a povrch se zdá být placatý. Když ale štíty hor osvětluje Slunce ze strany, vznikají dlouhé stíny, které podrobností na povrchu zvýrazní. Stejně jako když jste na  moučnou krajinu svítili ze strany baterkou. Při pozorování Měsíce pomocí dalekohledů se proto nejčastěji lidé dívají právě na rozhraní osvětlené a neosvětlené části měsíčního povrchu, kde vznikají nejdelší stíny a krátery jsou nejvýraznější.

Povedlo se?  Mouku zatím ale nevyhazuj. Ulož ji na suché místo, za měsíc ji budeme ještě potřebovat. A nezapomeň po sobě všechno pečlivě uklidit!

Příspěvek Návod na domácí pokus č.2 – hra světla a stínu na Měsíci pochází z Sekce pro děti a mládež, Česká astronomická společnost

malý balónek (třeba tenisák),  silnější baterku a pomocníka, který ti bude svítit
Postup:

1. Počkej si, až se venku setmí. V místnosti se postav na takové místo, aby ses mohl volně otáčet (vyzkoušej si to s roztaženýma rukama).

2. Do jedné ruky vezmi balónek, ruku natáhni před sebe. Rozevři dlaň a balónek měj položený na dlani.

3. Popros kamaráda, aby zhasl světlo a začal na tebe svítit baterkou. Baterka je teď Slunce, ty jsi Zemí a míček je Měsícem.

4. Pomalu se začni otáčet a pozoruj přitom míček. Ruku měj stále nataženou před sebou. Co vidíš?

Vysvětlení: Světlo baterky ozařuje polovinu balónku. Tím, jak se spolu s balónkem – Měsícem otáčíš, vidíš každou chvilku jinou část osvětlené strany balónku, pozoruješ měsíční fáze :)…

Povedlo se?  Tak honem rozsvítit a teď si s kamarádem můžete vyměnit role.

Příspěvek Návod na domácí pokus č.1 – fáze Měsíce pochází z Sekce pro děti a mládež, Česká astronomická společnost