Orientace na obloze

aneb malá procházka hvězdnou oblohou.

Naše Země se otáčí okolo přímky, kterou nazýváme zemskou osou. Ne snad, že by skrze naši planetu prostupovala jakási kovová tyč, ale můžeme si zemskou osu i takto představit.

Kdybychom stáli na severním pólu a měli tu možnost podívat se rovnou nad hlavu, jakoby podél zemské osy, zjistili bychom, že téměř přesně míří na jednu z hvězd, které se nám každou noc rozprostírají nad hlavou. Pokud by naše zvídavost byla opravdu velká a my si vzali do ruky mapu hvězdné oblohy, a brzy bychom zjistili, že ona nepříliš výrazná, ale od dávných dob pro orientaci zcela nezbytná hvězda, je Polárka.

K nalezení Polárky však nemusíte konat dlouhou a strastiplnou cestu až na severní pól. Dokonce k tomu nepotřebujete ani žádný speciální přístroj, jediným přístrojem, kterým budete potřebovat, jsou vaše oči. Více než slova vám v tomto případě prozradí obrázek 1.

Obr.1 – jak nalézt Polárku

Jak už jsme si řekli, zemská osa míří téměř přesně na Polárku. Ta na našem hvězdném nebi stojí stále na jednom místě a my tak můžeme s její pomocí spolehlivě nalézt sever – leží přímo „pod ní”, tedy na obzoru ve směru, kterým se díváme ve chvíli, kdy jsme natočeni právě k Polárce.

Jak je to s ostatními hvězdami?

Občas můžeme zaslechnout tvrzení, že hvězdná obloha se nám nad hlavou opět trošku pootočila. Dokonce je o tom písnička, ve které se zpívá: „Hvězdy se točí nad hvězdárnou…” Jak je to doopravdy? Už ve škole nás učili, že naše Země koná několik základních pohybů. Jedním z nich je právě rotace kolem zemské osy jednou za 23h a 56 min (tento časový údaj určitě zasluhuje vysvětlení a my se k němu někdy později vrátíme). Tomuto údaji říkáme jeden den, během něhož se vystřídá světlý den a tmavá noc.

Jak se naše Země otáčí, díváme se z jejího povrchu vždy do jiné části vesmíru a proto se mění (za tmy viditelně) obraz hvězdné oblohy. Zdánlivě to tedy může vypadat, že se nám obloha otáčí nad hlavou. Ve skutečnosti je to ale tak, že se Země otáčí pod oblohou. Text písničky by tedy přesně měl znít: „Hvězdárna se točí pod hvězdami…”, nechtějme ale od písniček úplnou přesnost. Nesporným faktem však je, že hvězdná obloha se nám během noci proměňuje, důvodem je ovšem rotace naší planety a nikoli posouvání hvězdné oblohy jako takové.

Hvězdná obloha se nám ovšem neproměňuje pouze v časovém horizontu 24 hodin. Jak už jsme si výše popsali, naše planeta činí zároveň několik pohybů. Dalším z nich je oběh okolo Slunce, který trvá naší zemi 365,25 dne. Tomuto údaji říkáme jeden rok. Tedy přesně za 1 rok oběhne Země okolo Slunce a za tuto dobu se nám vystřídají všechna čtyři roční období. Také se ale vystřídají i čtyři proměny hvězdné oblohy. V každém ročním období totiž můžete spatřit trochu jiná souhvězdí.

Opět zemská osa

Ano, dlouho jsme o ní nemluvili, nicméně pro život na Zemi, ač se to na první pohled nezdá, je velmi důležitá. Pokud se podíváte na zemský glóbus, tak zjistíte, že Země je v prostoru tak trochu našikmo. Přesněji řečeno, sklon její osy je vůči svislému směru přibližně 23,5°. To způsobuje během oběhu Země okolo Slunce postupnou proměnu ročních období. V každém ročním období je noční strana naší Země natočena do jiné části vesmíru a tak je pro každé roční období typický jiný obraz hvězdné oblohy a typická souhvězdí, která v něm můžeme vidět (podrobněji se o tom dočtete například v Minimu o hvězdách). Během roku tedy můžeme pozorovat postupně jarní, letní, podzimní a zimní souhvězdí.

Ti z Vás, kteří své zraky upínají k hvězdné obloze poněkud častěji, teď jistě namítnou, že třeba Velkou medvědici (sedm jasných hvězd tvoří známý Velký vůz) vidí jak na jaře, tak například i v zimě. Na místě je tedy otázka: Když se obloha během roku postupně mění, jak je možné, že některá souhvězdí, třeba právě Velká medvědice, jsou vidět stále? Neříká se nám to lehce, ale opět to tak trochu souvisí se zemskou osou.

Cirkumpolární souhvězdí

Už jsme si řekli, že zemská osa míří na Polárku. Okolo Polárky se nachází několik souhvězdí, která jsou vidět po celý rok. Nikdy je neuvidíte zapadnout pod obzor. Alespoň v našich zeměpisných šířkách ne. Těmto souhvězdím se říká cirkumpolární, nebo také obtočnová. To, která souhvězdí jsou cirkumpolární, závisí především na poloze pozorovatele. Čím budete severněji, blíže severnímu pólu, tím uvidíte více souhvězdí, která zůstanou nad obzorem po celý rok. Kdybyste stáli přímo na pólu, byla by pro vás cirkumpolární celá severní hvězdná obloha. V našem případě, kdy se nacházíme v České republice přibližně na 50° severní šířky, se musíme spokojit jen s několika obtočnovými souhvězdími. Která to jsou, ukazuje další obrázek.

Obr.2 – cirkumpolární souhvězdí

Co to jsou souhvězdí?

Pohlédneme-li na městským světlem nepřezářenou noční oblohu, dozajista si všimneme uskupení hvězd, z nichž si stejně jako naši předkové vytváříme větší či menší obrazce, postavy, nám známá zvířata nebo věci. V zásadě pokud máte dostatečně velkou fantazii, můžete si na obloze vymyslet jakékoli souhvězdí vás napadne. Co to vlastně souhvězdí jsou?

Lidská fantazie je a byla nevyčerpatelná studnice nápadů. Ať už se jedná o dobu dnešní, nebo před tisíci lety. Proto, pokud se dnes podíváme na oblohu, můžeme zde nalézt taková souhvězdí, jako je bájný lovec Orion, udatný Herkules, pyšná Kasiopeia nebo krásná Andromeda.

Nic není tak jednoduché, jak se zdá

Ve skutečnosti, jsou souhvězdí oblasti na obloze s přesně definovanými hranicemi. Můžeme je připodobnit k hranicím států nebo území zde na Zemi. Souhvězdími pak myslíme veškeré hvězdy, které se v oblasti uvnitř těchto hranic nacházejí. Někdy se slovem souhvězdí označuje i útvar na obloze (alignement), který je tvořen pouze spojnicemi nejjasnějších hvězd. Ty v dávných dobách lidem připomínali bohy, zvířata a podobně , přitom každá kultura měla jiná souhvězdí a hvězdy k sobě jinak spojovala.

Kolik souhvězdí máme na obloze dnes?

Roku 1925 rozdělila Mezinárodní astronomická unie hvězdnou oblohu na 88souhvězdí. 48 z nich nese pojmenování a tvar ještě z dob starověkého Řecka a Mezopotámie a ke každému z nich se váže nějaká legenda. Ostatní souhvězdí jsou novodobá, vznikla mnohem později, v 16. a 17. století. Bylo tenkrát doslova v módě vymýšlet nová souhvězdí jen proto, aby se vyplnila prázdná místa na noční obloze. A tak dnes krom těch poměrně dobře viditelných, máme na severní obloze například souhvězdí Rysa, o němž sám Hevelius napsal, že kdo spatří rysa, ten má sám oči jako rys. Jistě si dokážete sami představit, jak slabé hvězdičky musí toto souhvězdí tvořit.

Jiná situace je s jižní oblohou, tedy s hvězdnou oblohou, jejíž velká část je od nás stále pod obzorem a celou ji mohou vidět pouze obyvatelé jižní polokoule. Tamější souhvězdí a jejich tvary vycházejí především z historie námořních plaveb. Souhvězdí, která dnes můžeme nalézt na jižní obloze, jsou výsledkem především objevitelských výprav 15. a 16. století. Tomu také odpovídají souhvězdí zobrazující napřílad Mikroskop, Kružítko, Oktant…

Souhvězdí – skutečné útvary nebo jen lidská fantazie?

Jak už jsme si řekli výše, za stovky a tisíce let lidé na oblohu vynesli ve svých představách nespočet bájných hrdinů, krásných víl, draků a mořských oblud či moderních vynálezů, které jim uskupení hvězd více či méně připomínala. Mají ale ony hvězdy, které spojujeme čarami do souhvězdí a uzavíráme je do hranic spolu vůbec něco společného? Odpověď zní NE. Samozřejmě, až na nějaké výjimky. Pokud byste měli dostatečně rychlou raketu a mohli se přemístit na jiné místo v naší Galaxii a podívali se na místo, kde se nachází nějaké nám dobře známé souhvězdí, pravděpodobně byste jej vůbec nepoznali. Hvězdy, které patří do jednotlivých souhvězdí, jsou totiž od sebe navzájem neuvěřitelně daleko a v prostoru spolu vůbec nesouvisejí. To jen z našeho směru pohledu se nám zdají být na stejném kousku oblohy.

Souhvězdí jarní oblohy

Ačkoli je jarní obloha oproti zimní poměrně chudá na výrazné takové objekty, jako jsou kulové hvězdokupy a mlhoviny, a nezdobí jí výrazný stříbřitý pás Mléčné dráhy ani bezpočet jasných hvězd, přesto dokáže nabídnout velmi zajímavou podívanou. Můžeme zde totiž pozorovat miliony let vzdálené hvězdné ostrovy – galaxie.

Orientace

Prodloužením oje Velkého vozu nalezneme souhvězdí Pastýře (latinská zkratka souhvězdí: Boo) s velmi jasnou hvězdou Arcturus.

Jižně od Pastýře leží souhvězdí Panny (Vir) s nejjasnější hvězdou Spica. Hvězdy Regulus, Spica, Arcturus tvoří společně jarní trojúhelník, sloužící k orientaci. Pod celým trojúhelníkem se táhne nejdelší souhvězdí oblohy Hydra (Hya). Hydru doprovázejí dvě menší a nevýrazná souhvězdí: Havran (Crv) a Pohár ( Crt).

Obr. 3 – jarní trojúhelník

Souhvězdí letní oblohy

Letní hvězdnou oblohu přetíná stříbřitý pás Mléčné dráhy. Lidově se někdy naší Galaxii říká právě takto „Mléčná dráha.” Mléčná dráha je ovšem pouze to, co pozorujeme z naší Země jako světlý pruh na hvězdné obloze, tak dobře viditelný právě v létě. Je to jen část celé galaxie a tvoří ji její spirální ramena (více v Minimu o hvězdách). Celá naše vlastní galaxie se jmenuje Galaxie (a tedy nikoliv Mléčná dráha) a na rozdíl od miliard ostatních hvězdných ostrovů ve vesmíru se tedy píše s velkým G.

Orientace

Na letní obloze je nejdůležitější orientační vodítko tzv. letní trojúhelník, jehož vrcholy tvoří hvězdy Vega, Deneb, a Altair. Vega v souhvězdí Lyry (Lyr) je jedna z nejjasnějších hvězd oblohy. Deneb leží na ocase Labuti (Cyg), která letí Mléčnou dráhou k jihu. Na jih od Labuti se nachází souhvězdí Orla (Aql) s jasnou hvězdou Altair.

Obr. 4 – letní trojúhelník

Mezi Orlem a Labutí jsou dvě menší souhvězdí: Šíp (Sge) a Delfín (Del). Ještě severněji pak leží Lištička (Vul). Západně od Lyry najdeme nenápadné, ale rozlehlé souhvězdí Herkules (Her). Mezi Herkulem a Pastýřem leží snadno zapamatovatelné souhvězdí Severní koruny, ve tvaru malého obločku (CrB), s jasnou hvězdou Gemma (také Alpheka = drahokam) přibližně uprostřed. Pod Severní korunou leží hlava Hada (Ser), kterou drží Hadonoš (Oph), a ze kterého na druhé straně souhvězdí vychází ocas Hada. Had je tedy souhvězdí (naštěstí jediné), rozdělené na dvě poloviny. Nízko nad obzorem vynikají Střelec (Sgr), tvaru čajové konvice a Štír (Sco) s jasnou červenou hvězdu Antaresa na západně od nich leží méně nápadné Váhy (Lib).

Podzimní souhvězdí

Podzimní obloha je velmi zajímavá. S koncem léta stále ještě můžeme pozorovat krásná letní souhvězdí a objekty vzdáleného vesmíru, které se v nich nacházejí, ale společně s nimi také pozvolna nastupující typická podzimní a zimní souhvězdí.

Na podzimní hvězdné obloze dominuje tzv. Pegasův čtverec složený ze tří jasných hvězd souhvězdí Pegas (Peg) a hvězdy Sirrah ze souhvězdí Andromedy (And).

Obr. 5 – Pegasův čtverec

Doplníme-li Pegasův čtverec o hvězdy Alamak ze souhvězdí Andromedy a Algol zPersea (Per), získáme obrazec nápadně podobný zvětšenému Velkému vozu. Nad souhvězdím Andromedy je souhvězdí Casiopeia (Cas) tvarem připomínající „W”. Směrem na jih pak leží dvě malá souhvězdí Trojúhelník (Tri) a Beran (Ari).

Podobně jako u letní, také na podzimní obloze je dominantou jiskřivý pás Mléčné dráhy.

Zimní obloha

Noční obloha, která se nám ukazuje v zimních obdobích, je velmi bohatá na jasné hvězdy. Orientace je proto poměrně snadná. Naprostou perlou oblohy v tuto roční dobu je souhvězdí Orion, připomínající svým tvarem motýla. Jeho nejjasnějšími hvězdami jsouBetelgeuse a Rigel.

Zimní šestiúhelník

Podobně jako v předešlých třech ročních obdobích má i zimní obloha svůj (poměrně rozsáhlý) obrazec, který nám pomáhá v orientaci. Tvoří ho šestice hvězdCapella, Aldebaran, Rigel, Sirius, Procyon, Castor (a případně i Pollux), které tvoří tak zvaný zimní šestiúhelník.

Obr.6 – Zimní šestiúhelník

Ať už se tedy pozorujete hvězdnou oblohu v kteroukoli roční dobu, vždy, pokud se budete dobře dívat, najdete vodítka a nápovědy k nalezení objektů či souhvězdí, která vás zajímají. S trochou nadsázky by se dalo říci, že hlavní orientační útvary na obloze, tedy jarní a letní trojúhelník, podzimní Pegasův čtverec a zimní šestiúhelník, můžete považovat za jakési výchozí stanice při vašich výletech po obloze. Souhvězdí jsou pak jednotlivé zastávky na vaší cestě. Zastávky, kde můžete svůj zrak zanechat na mnohdy nečekaně krásných objektech. Jakých, to už se ale z naší krátké procházky noční oblohou nedozvíte. Dál vás dovedou nejrůznější knihy, mapy, stránky hvězdáren a jiné zdroje, jako jsou například astronomická fóra a poradny (tady je však na místě opatrnost, ne každá informace musí být správná).

Zdroje:

PC programy Stellarium a Celestia

http://souhvezdi.sweb.cz/

http://cs.wikipedia.org/wiki/Souhvězdí

http://astronomia.zcu.cz/planety/zeme/13/