Skip to content


Antonín Rükl: Minimum o hvězdách

V roce 1997 vydalo nakladatelství Olympia Praha maličkou a útlou knížečku Antonína Rükla, s názvem Minimum o hvězdách. Ačkoliv jiné tituly tohoto autora zná téměř každý astronom, Minimum o hvězdách právě známé není. Je to pochopitelné. Kniha není určena dlouholetým milovníkům nočního nebe, ale široké veřejnosti, která se s nebem teprve začíná seznamovat. „Široká veřejnost“ však na knihu už téměř nemá šanci narazit, ačkoliv vyšla ještě v druhém vydání v roce 2002. Je to velká škoda, je nemírně šikovná. Je psána přehledně a čtivě a obsahuje vše, co může začínající pozorovatele ale i náhodné návštěvníky nočního nebe zajímat. Najdete v ní rady jak se na hvězdném nebi orientovat, jména a popisy všech výrazných souhvězdí i několika hvězd, nejzajímavější báje, které se k hvězdné obloze vážou, vysvětlení některých astronomických termínů i letmou návštěvu jižního nebe. Protože neznám publikaci, která by tak stručně a přehledně dokázala totéž, co Minimum o hvězdách, poprosila jsem pana inženýra Rükla o svolení, přepsat knihu na stránky Sekce pro děti a mládež ČAS. Právě tady by měla najít ty správné čtenáře, kterým pomůže vstoupit do překrásné a tajuplné říše múzy Uránie. Všem čtenářům přeji, ať jim Minimum o hvězdách v této formě dobře a dlouho slouží. 18.10.2009, Věra Bartáková

Obr.2 – Severní obloha

 

Hvězdná obloha

K tomu nejkrásnějšímu, co nám příroda nabízí k obdivování a poznávání, bezesporu patří hvězdná obloha. Horní polovina okolního světa, našeho životního prostředí, vyniká v celé kráse tam, v celé kráse tam, kde to dovoluje stav té dolní poloviny. Kde ovzduší, jímž ke hvězdám hledíme, není znečištěné prachem, kouřem, smogem a hlavně umělým světlem pouličních lamp, reklam, aut a dalšími produkty civilizace. Proto také moudrý pan Karel Čapek nabádal k pohledům do nebe za městem: „Obyvatel ulic žije ve městě, ale nežije ve vesmíru, protože nežije pod hvězdami. Bydlí mezi milionem lidí, ale nikoliv mezi milionem hvězd… Nezáleží tak na tom, studovat dráhy hvězd nebo rozeznat Altair od Albirea; důležitější je moci se kdykoliv přesvědčit, že jsou nad námi hvězdy a že existuje kosmos. Člověk z ulic musí jet alespoň do Zbraslavi, aby spatřil vesmír, ale člověk z periferie je rovnou ve vesmíru, jakmile se postaví na práh svého domu a zamíří nosem k nebi.

Básníci hovoří o milionech hvězd na sametu noci, protože básník má právo přehánět. Konec konců, ty miliony hvězd tam opravdu jsou, jenže nejsou jen tak okem vidět. Očima neozbrojenýma dalekohledem bychom napočítali „jenom” několik tisíc hvězd a když se omezíme jen na ty jasnější, viditelné na první pohled, budou jich pouhé stovky. No jo, řekne si člověk, tvor zvídavý, ale kdo se v těch stovkách svítících teček má vyznat? Každý, kdo trochu chce, pravím vám, a není to vůbec tak těžké, jak to zpočátku může někomu připadat. Tu hlavní práci totiž za nás už udělali dávní i nedávní předkové, když rozdělili všechny hvězdy do souhvězdí, jakýchsi okresů na nebi. A nám už jen zbývá naučit se alespoň některá souhvězdí znát.

Velký vůz a medvědi

Začneme od Velkého vozu, ten pozná téměř každý. A to tím spíše, že sedmihvězdíVelkého vozu u nás nikdy nezapadá. Dodejme ještě, že VELKÝ VŮZ není oficiálně vzato samostatné souhvězdí, ale pouze část Velké medvědice. A jsme u medvědů.

Medvědy máme stále na očích dva, velkého a malého, a můžeme kroutit hlavou nad neuvěřitelně dlouhými ocasy těchto šelem, vyobrazených ve starém atlasu. Podle dávné řecké báje to způsobil sám hromovládný Zeus, když medvědy za ocasy vytahoval na nebe. To bylo tak: Ten proslulý záletník měl mimo jiné syna Arkada s krásnou smrtelnicí Kallisto. Žárlivá Diova manželka Hera Kallisto proměnila v medvědici, kterou pak nic netušící Arkas na honu málem zabil. Zabránil tomu Zeus, který včas proměnil Arkada v medvěda a matku i syna pak zvěčnil jako souhvězdí.

Obr.3 – Velká medvědice a Malý medvěd

Původ obrazců

Bájné příběhy a umělecky ztvárněné figury jsou jakási šlehačka na dortu. Důvodem pro vymýšlení souhvězdí byla zřejmě lidská potřeba vyznačit na obloze určitá místa. A museli bychom se vrátit tisíce let před začátek našeho letopočtu, abychom vystopovali původ obrazců utkaných z hvězd. Řekové převzali a dotvořili mnohé představy starších národů. Kolem roku 150 našeho letopočtu sestavil řecký astronom Ptolemaios seznam 48 souhvězdí, který se stal základem pro další vývoj hvězdných map.

Sjednocení nastalo teprve v r. 1930 usnesením Mezinárodní astronomické Unie, kterým byly definitivně schváleny přesné hranice 88 souhvězdí, pokrývajících beze zbytku celou oblohu, severní i jižní. Mezinárodní platnost mají také latinské názvy souhvězdí a jejich zkratky.

Pojem souhvězdí

Nejen o pojmu souhvězdí, ale o světě hvězd vůbec mnohé napoví obr. 4. SouhvězdíVELKÉ MEDVĚDICE (latinsky Ursa Major, zkratka UMa) je jednoznačně vymezený nebeský „okres”, ohraničený přesně definovanými oblouky kružnic, které jsou nebeskou obdobou zemských poledníků a rovnoběžek. Hranice souhvězdí najdeme na podrobnějších hvězdných mapách, ale pamatovat si je samozřejmě nemusíme. K zapamatování souhvězdí jsou užitečné myšlené spojnice jasných hvězd, vytvářející jednoduché obrazce – ty mohou, ale také nemusí připomínat původní figuru (postavu, zvíře, předmět).

Obr.4 – Souhvězdí Velké medvědice a jména hvězd Velkého vozu

„Stálice”

Hvězdy bývaly a dodnes nepříliš šťastně bývají označovány jako „stálice”. Ve vesmíru však nic není stálé ve smyslu nehybné.Také všechny hvězdy letí, řítí se prostorem různými směry a rychlostmi. Proto se rovněž mění obrazce souhvězdí, i když velmi pomalu z hlediska lidskéhoživota, nebo psané historie.

Obr.5 – Pohyb hvězd Velkého vozu: poloha hvězd před 100 000 lety, dnes a za 100 000 let

Kdybychom se rozletěli na křídlech fantazie jen desítky světelných let daleko od Slunce, nepoznali bychom naše souhvězdí prostě proto, že bychom se dívali sice na známé hvězdy , ale odjinud z prostoru, z jiných směrů a vzdáleností. Fantazii opět napomůže obrázek (obr.6). Velký vůz vypadá tak jak vypadá jen proto, že se na oněch 7 hvězd díváme v daném čase (tj. dnes plus mínus pár tisíciletí) a z daného místa v prostoru (od Slunce). Je to něco jako fotografie hejna poletujících ptáků: kdybychom stáli jinde nebo zmáčkli spoušť jen o pár vteřin dříve či později, bude na snímku úplně jiná sestava ptáků.

Obr.6 – Rozložení hvězd Velkého vozu v prostoru

Světelný rok

Model prostorového rozložení hvězd Velkého vozu (obr.6) naznačuje, že tyto hvězd jsou od nás vzdálené v rozmezí přibližně od 80 do 120 světelných let. Připomeňme si, že světelný rok je jednotka délková, nikoliv časová. (Jestliže textař populární písně praví, že ten okamžik trval celý světelný rok, není mu co věřit.) Jeden světelný rok (zkratka sv.r. , v jiné literatuře také ly) je vzdálenost, kterou světlo proletí za 1 rok. Je to přibližně 9,5 bilionu km (9 500 000 000 000 km). Nejbližší hvězda (nepočítáme-li Slunce), je vzdálená 4,3 sv.r. Má označení Alfa Centauri a leží v jižním souhvězdí Kentaura. Ve srovnání s těmito čísly je vzdálenost Slunce od Země, 150 milionů km (tj. 1 astronomická jednotka, 1AU), z astronomického hlediska nepatrná a světlo, které letí rychlostí téměř 300 000 km/s, ji překoná za necelých 8,5 minuty. Není divu, že hvězda zvaná Slunce na obloze tolik vyniká, kdežto ostatní hvězdy, často mnohem větší a zářivější než Slunce, vidíme i velkými dalekohledy jen jako svítící body.

Tři rozměry stačí k udání směru a vzdálenosti ke hvězdě a tím je určena její poloha v prostoru. Nesmíme však opomenout ani čtvrtý rozměr – čas. Pohled do vesmíru je vždy pohled do minulosti. Pozorujeme-li Slunce, je to minulost vzdálená jen 8,5 minuty, ale u všech ostatních hvězd, viditelných prostým okem, jsou informace, které světlo přináší, staré běžně desítky, stovky i tisíce let. Ze světa galaxií přicházejí nejčerstvější zprávy staré miliony i miliardy roků.

Nebeský kolotoč

Pohyby Země

Velký vůz nás zavezl do světa hvězd, ale my se opět vrátíme na Zemi, odkud je do vesmíru pohled sice krásný, ale pro pozorovatele-začátečníka také plný otazníků. Ona totiž ta souhvězdí jsou pokaždé vidět jinak a jinde, anebo nejsou vidět vůbec! Vše pochopíme snáze, vezmeme-li na vědomí hlavní pohyby Země, tj. její denní otáčení kolem osy a roční oběh kolem Slunce.

Nebeské póly

Země se otáčí kolem své osy, ale zrak nás informuje, že se kolem zemské osy otáčí hvězdná obloha. Hledejme na nebi středy tohoto otáčení. Jsou dva. Říkáme jim nebeské nebo světové póly a leží ve směrech, kam míří zemská osa. Pozorovatelé na severní polokouli – to jsme my – mají ovšem v dohledu pouze severní světový pól. Jeho polohu jako maják vyznačuje Polárka v souhvězdí MALÉHO MEDVĚDA (latinsky Ursa Minor, zkratka UMi), či Malého vozu.

Polárka

Polárku bezpečně najdeme podle Velkého vozu. Spojnice „zadních kol” prodloužená pětkrát vede právě k POLÁRCE, nejjasnější hvězdě v Malém vozu. Svítí na konci jeho voje či na konci ocasu Malého medvěda, jak je libo. Polárka není přesně na pólu, ale opisuje kolem něj maličký kroužek; to však nijak nesnižuje její výsadní postavení ukazatele pólu a severního směru. Všechny hvězdy krouží kolem pólu, a to je také příčina podstatného rozdílu mezi tím, jak se pohybují souhvězdí nad severním a nad jižním obzorem (obr.7).

Obr.7 – Kruhové dráhy hvězd nad severním a nad jižním obzorem. Černá šipka ukazuje směr, kterým se obloha otáčí (rychlostí 15° za 1 hodinu).

Pohled k severu

Nad severním obzorem můžeme sledovat celé kruhové dráhy, opisované hvězdami kolem pólu. Například Velký vůz předvádí na nebi hotové veletoče: někdy je vidět nízko nad severem, jindy až v zenitu, někdy je obrácen ojí dolů, jindy nahoru.

Představme si, že bychom hrot pomyslného kružítka zapíchli do nebeského pólu poblíž Polárky a druhým, pohyblivým hrotem kružítka sledovali vybranou hvězdu. Kružítkem, rozevřeným právě od severního bodu k obzoru, bychom tak vymezili oblast nezapadajících neboli obtočnových hvězd. Mezi ně patří hvězdy obou Vozů, Draka, Kasiopei atd. Obtočnová oblast je vyznačena také na mapce na obr.2.

Pohled k jihu

Zato nad jižním obzorem je to úplně jiné (obr.7 vpravo). Tady naše myšlené kružítko kreslí nad obzorem jen část kruhové dráhy hvězdy, zatímco zbývající část se skrývá pod obzorem. Jsme v oblasti hvězd vycházejících a zapadajících. Sem patří třeba souhvězdí Orionu, Lva, Orla a spousta dalších.

Takové souhvězdí jakoby vyskočí nad obzor, opíše elegantní oblouk vrcholící na jihu a pak se naklání k západnímu obzoru a mizí. Tedy žádné veletoče, spíše jakési kolébání, které mimochodem také pomáhá k orientaci. Podle toho, jak je souhvězdí „nahnuté” k obzoru, poznáme, nad kterou světovou stranou právě je. To už ale vyžaduje jistou pozorovatelskou zkušenost.

Důležitá poznámka: popisujeme zde dění na obloze, jak se jeví pozorovateli v České republice, kolem 50°severní zeměpisné šířky. Daleko na sever nebo na jih od nás vypadá všechno jinak, ale podstata jevů zůstává: najdeme pól (ten, který je v dohledu, severní nebo jižní), „zapíchneme kružítko”, sledujeme kruhové dráhy hvězd, vymezíme obtočnovou oblast atd. Kdo se vyzná na „naší” obloze, vyzná se i jinde, i když se třeba bude muset některá jižní souhvězdí doučit.

 

Nebeský rovník

Na hvězdném nebi, stejně jako na Zemi, rozeznáváme severní a jižní polokouli. Hranicí mezi nimi je rovník: na Zemi zemský, ne nebi nebeský neboli světový.

Pohled z ČR

Z České republiky dohlédneme přibližně 40°na jih od nebeského rovníku. Jak se obloha otáčí, defilují nad jižním obzorem postupně všechny hvězdy jižní oblohy, ležící méně než 40°jižně od rovníku. Zbývajících 50° k jižnímu pólu vymezuje oblast hvězd, které u nás nikdy nevycházejí nad obzor – viz mapa obr. 25.

Celou hvězdnou oblohu máme tedy rozdělenou do tří oblastí:

-oblast hvězd u nás nikdy nezapadajících

-oblast hvězd vycházejících a zapadajících

-oblast hvězd u nás nikdy nevycházejících.

S prvními dvěma se seznámíme důvěrněji, s tou třetí jen letmo.

Obtočnová souhvězdí

Orientaci v oblasti obtočnové, cizím slovem cirkumpolární, začneme od Velkého vozu. Jako pomůcka poslouží mapka (obr.2) a také mapky souhvězdí , viditelných nad severním obzorem ve čtyřech ročních obdobích.

Od velkého vozu k Polárce už spolehlivě dojdeme. Přeneseme-li vzdálenost naměřenou od „zadních kol” Vozu k Polárce stejně daleko na opačnou stranu, najdeme tam pět jasných hvězd, seřazených do podoby písmene M nebo W, podle toho, jak je pětice právě natočená. Je toKASIOPEA (latinsky Cassiopeia, zkratka Cas), jedno z nejznámějších souhvězdí severní oblohy. Leží v pásu Mléčné dráhy a v jejím sousedství je KEFEUS (latinsky Cepheus, zkratka Cep), nepříliš zřetelné obtočnové souhvězdí. Na mapě je Kefeus zvýrazněn spojnicemi hvězd, připomínajícími domeček, jaký si děti kreslí jedním tahem. Díváme se na dva aktéry známé řecké báje: krále Kefea a královnu Kasiopeu. Ještě se s nimi setkáme.

Mezi Velkým a Malým vozem se vine souhvězdí DRAKA (Draco, Dra). Jeho hadovité tělo nese hlavu ve tvaru čtyřúhelníku. Tím je přehled jasnějších obtočnových souhvězdí uzavřen a jen pro úplnost se zmíníme také o souhvězdích ŽIRAFY (Camelopardalis, Cam) a RYSA (Lynx, Lyn). Mezi astronomy amatéry se o nich říká, že jsou „tam, kde nic není”, protože se skládají ze samých slabých hvězdiček a najdeme je jen za výborných pozorovacích podmínek.

Jména hvězd

Teď si poněkud rozšíříme hvězdářský slovník, aby se nám o hvězdách lépe hovořilo. Měli bychom umět alespoň některé hvězdy pojmenovat. Pro nejjasnější a jinak významné hvězdy se dodnes užívají vlastní jména, většinou arabského nebo řeckého původu.

Bayerova písmena

Hojně používané je označování jasných hvězd malými písmeny řecké abecedy, jak je zavedl Johann Bayer v r. 1603 v atlasu Uranometria. Celý název hvězdy se skládá z řeckého písmene a genitivu (tedy 2. pádu) latinského názvu příslušného souhvězdí. Takže Polárka se také jmenuje Alfa Ursae Minoris. Bayerova písmena postupují většinou od nejjasnější hvězdy v daném souhvězdí, pojmenované jako Alfa, ke slabším hvězdám Beta, Gama, Delta atd. Vedle těchto tradičních jmen existují ovšem také novodobé systémy značení hvězd čísly podle hvězdných katalogů, souřadnicemi apod.

Zdánlivá hvězdná velikost

Na obloze vidíme některé hvězdy velmi jasné, jiné slabší a další jako sotva viditelné body. Měřítkem jasnosti jednotlivých hvězd, jak se jeví na nebi, je stupnice tzv. zdánlivých hvězdných velikostí. To je tradiční a poněkud zavádějící termín. Se skutečnou velikostí, tj. rozměry hvězdy, má zdánlivá hvězdná velikost pramálo společného. Vše vzniklo v dávné minulosti, kdy již dříve zmiňovaný Ptolemaios rozdělil hvězdy do tříd (velikostí), podle toho, jak se mu zdály jasné. Nejjasnější hvězdy zařadil do první třídy, mají tedy první velikost. Slabší jsou pak hvězdy druhé velikosti, ještě slabší mají třetí velikost atd. Nejslabší hvězdy, viditelné na skutečně tmavé (a tedy ne městské) obloze pouhýma očima, mají šestou hvězdnou velikost. Běžné amatérské dalekohledy umožňují vidět hvězdy 13. hvězdné velikosti a nejvýkonnější pozemské profesionální dalekohledy například mohou pozorovat i hvězdy 21. hvězdné velikosti i slabší.

Pro hvězdnou velikost se užívá jednotka magnituda (zkratka mag). Místo hvězdy první velikosti můžeme tedy říkat, že hvězda má velikost 1 magnituda. Pozor na nesprávné (a bohužel časté) používání této jednotky. Jako nemůžete říkat, že komín má délku třicátého metru, měli bychom se vyhnou tvrzení , že „jde o hvězdu páté magnitudy”. Správné je říci, jak jistě tušíte, že jde o hvězdu páté hvězdné velikosti nebo že její hvězdná velikost je pět magnitud. Pro příklad . Velmi jasné hvězdy první velikosti jsou například Spica v Panně nebo Pollux v Blížencích. Hvězdou druhé hvězdné velikosti je Polárka. Ale nenechte se mýlit, většina hvězd nemá celočíselnou hvězdnou velikost, takže se obvykle setkáte s čísly jako je 1,95mag, 4,27mag apod. Když o jejich velikosti mluvíme, obvykle ji zaokrouhlujeme k nejbližší celé hodnotě.

Existují však hvězdy a objekty (například některé planety)na nebi, které jsou jasnější než námi uváděná Spica. Takové hvězdy mají hvězdnou velikost 0 magnitud a u těch ještě jasnějších jde hvězdná velikost do záporných hodnot. Například Vega v Lyře má hvězdnou velikost téměř přesně 0 magnitud a Sirius, nejjasnější hvězda na nebi, má dokonce -1,4mag.

Přibližně platí, že večer po setmění se jako první objevují na nebi hvězdy první velikosti, po nich druhé velikosti atd. Podle připojené mapky Malého vozu (obr.8) s vyznačenou velikostí si můžete ověřit, jak se hvězdy různých velikostí jeví na obloze.

Obr.8 – Hvězdy Malého vozu , jejich vlastní jména, Bayerovo značení a hvězdné velikosti

Zdánlivá hvězdná velikost není nijak závislá na tom, jak zářivá nebo velká daná hvězda je. Zářivá a velká hvězda, vzdálená například tisíc světelných let, může být na našem nebi velmi nejasná oproti mnohem menší a méně zářivé hvězdě, která je k nám velice blízko.

Úhlové měřítko

Na obloze se nedá měřit v metrech, ale jen v úhlové míře, ve stupních, minutách a vteřinách. Postrachem hvězdáren a planetárií jsou telefonáty, ve kterých se někdo ptá, co že je to za jasnou hvězdu, která svítí asi pět metrů nad komínem sousedovic domu. Tady pomůže jen křížový výslech, který odhalí, na jakou světovou stranu a kolik asi stupňů nad obzorem ta hvězda je. Pamatujme si, že od obzoru k zenitu je čtvrt kruhu, tedy 90°. Ke cvičení v odhadu úhlových vzdáleností na obloze se hodí také Velký vůz na obr.9 nebo skutečnost, že kotouč Měsíce má na nebi úhlový průměr 0,5°. Další pomůckou pro odhad úhlových vzdáleností může být vaše vlastní ruka, jak se můžete přesvědčit například na stránkách SDM.

Obr.9 – Úhlové rozměry Velkého vozu

Alkor, Mizar a dvojhvězdy

V obtočnové oblasti nesmí naší pozornosti uniknout dvojice hvězd ALKOR a MIZAR na voji Velkého vozu (obr.4). Slabší Alkor je od jasnější ho Mizara vzdálen asi 11,8´. Pokud máte dobrý zrak anebo použijete své osvědčené brýle, musíte Alkora od Mizara na první pohled rozlišit jako dvě samostatné hvězdy. Jde o přímo čítankový příklad dvojhvězdy. Dvojic hvězd je na obloze bezpočet a mají různou povahu. Fyzická dvojhvězda má dvě složky, které „drží pohromadě”gravitace, jsou tzv. gravitačně vázané. Tyto hvězdy neustále obíhají kolem společného těžiště. Je to nejjednodušší soustava hvězd. Někdy se dvě hvězdy pouze náhodou z našeho směru pohledu promítají blízko sebe a přitom jsou od nás každá jinak daleko a fyzicky k sobě nepatří – to je optická dvojhvězda.

V případě Alkora s Mizarem je těžké rozhodnout, zda je to fyzická nebo optická dvojhvězda, protože hvězdy jsou od sebe velmi daleko a případné obíhání složek kolem sebe se neprojevuje. Obě hvězdy se však společně pohybují prostorem a to svědčí o jejich příbuzenském vztahu. Typická fyzická dvojhvězda je Kuma v hlavě Draka. Obě složky mají velikost asi 6 mag, jsou od sebe vzdálené pouhých 19 úhlových vteřin, takže k jejich rozlišení již potřebujete dalekohled.

Pohledy z cesty kolem Slunce

Spolu s denním otáčením Země kolem osy je tu ještě oběžný pohyb Země kolem Slunce. Ten rozhoduje o tom, co na hvězdné obloze během roku vidíme nebo nevidíme. Představte si, že jste jedním z tanečníků či tanečnic, kteří v širokém kole křepčí, juchají a obíhají kolem mohutně plápolajícího táboráku. Při pohledech od ohně vidíte dobře vše, k čemu jste právě obráceni. Zato podíváte-li se přes oheň, nevidíte na druhé straně nic, záře ohně to nedovolí. Abyste spatřili to, co bylo před chvílí skryté za ohněm, musíte popoběhnout kousek stranou a tak pořád dokola.

Ekliptika

Podobné je to na oběžné dráze Země kolem Slunce, jak ukazuje obrázek (obr.10) . Jestliže jsme se Zemí v poloze 1, promítá se nám Slunce do směru 1´, kde leží souhvězdí Vodnáře. Souhvězdí Vodnáře není tou dobou pozorovatelné, protože je nad obzorem pouze ve dne, spolu se Sluncem. Asi o měsíc později se díváme z místa 2 směrem 2´, kde se nám Slunce promítá na pozadí souhvězdí Ryb. Tak Slunce, viděno ze Země, běží v průběhu roku ze souhvězdí do souhvězdí po dráze, zvané ekliptika. Jinými slovy: ekliptika je dráha Země kolem Slunce, promítnutá na oblohu.

Protože je osa rotace Země oproti dráze Země kolem Slunce skloněna (přibližně o 23,5°), je i ekliptika vůči nebeskému rovníku skloněna a to právě o tento úhel.

Obr.10 – Ekliptika

Souhvězdí a znamení zvířetníku

Ekliptika prochází dvanácti souhvězdími zvířetníku. Jsou to BERAN, BÝK, BLÍŽENCI, RAK, LEV, PANNA, VÁHY, ŠTÍR, STŘELEC, KOZOROH, VODNÁŘ A RYBY. Ze všech souhvězdí, která na obloze jsou, se nevětší pozornosti od pradávna těšila zvířetníková souhvězdí. Není divu, vždyť právě tudy se pohybují Slunce, Měsíc a planety a podle poloh těchto těles se staří astrologové pokoušeli předpovídat osudy lidí. Aby mohli lépe určovat polohy planet, rozdělili asi před 2000 lety ekliptiku na 12 stejných dílů po 30°, na 12 „znamení”. První znamení, tj. první dvanáctina ekliptiky, začíná tam, kde ekliptika protíná nebeský rovník, tedy v místě, kde bývá Slunce 21. března. Původně ležela znamení ve stejnojmenných souhvězdích, takže první z nich, znamení Berana, bylo v souhvězdí Berana.

Nebeský rovník se však vzhledem ke hvězdám zvolna pohybuje. Je to způsobeno precesním pohybem zemské osy, která se lehce „kolébá”, podobně jako osa starodávné káči. Proto se všechna znamení pomalu sunou po ekliptice a celou jí kolem dokola projdou za necelých 26 000 let. V současné době je znamení Berana v souhvězdí Ryb a podobně jsou i všechna ostatní znamení proti stejnojmenným souhvězdím posunuta o jedno zpátky.

Snad každý ví, ve kterém znamení se narodil, tj. ve kterém znamení bylo Slunce v den jeho narození. Málokdo však tuší, že přitom Slunce bylo téměř jistě v jiném souhvězdí! Kdyby to tušil, asi by váhal, který přívěšek na krk (prstýnek, sponu, tričko, hrneček apod.) se znakem znamení zakoupit a které horoskopy v novinách a časopisech sledovat.

Souhvězdí podle ročních období

Protože se Slunce pohybuje na pozadí hvězd, mění se během roku vzhled oblohy. Každá roční doba má svá typická souhvězdí, viditelná téměř po celou noc. Jsou to souhvězdí, která jsou na obloze v opačném směru, než je právě Slunce. Podle ročních dob budeme v následujících kapitolách souhvězdími procházet. Toto rozdělení je ovšem nutno chápat jen jako pomocné, pro první orientaci. Začneme-li například pozorovat v prosinci zvečera, zastihneme ještě některá letní a všechna podzimní souhvězdí, kolem půlnoci převládnou na nebi typická zimní souhvězdí a k ránu bude vzhled hvězdné oblohy typicky jarní.

Jarní obloha

Nástup jara je v astronomických kalendářích oznamován okamžikem vstupu Slunce do znamení Berana. Jak už víme, Slunce je přitom na nebeském rovníku a promítá se do souhvězdí Ryb. Symbolem jara však zůstává BERAN (Aries, Ari). Na obr.11 je jeho podoba, jak ji zobrazuje Johann Bayer ve svém hvězdném atlasu.

K vyhledávání a rozpoznávání souhvězdí jarní (letní, podzimní a zimní) oblohy budeme využívat jak obou přehledových mapek (obr.2 a obr.26), zobrazujících celou oblohu, tak dvojic obzorových mapek pro jednotlivá roční období. Mapky na obr.12 ukazují souhvězdí, jak se jeví nad obzorem v jarních měsících ve vyznačených hodinách. Situaci pro jiné hodiny zjistíme podle toho, že za jednu hodinu se hvězdná obloha pootočí o 15°.

Na jaře vstupuje v první polovině noci k zenitu Velký vůz. Jak je vidět na mapce severníoblohy (obr.2), ukazuje prodloužený oblouk hvězd voje Velkého vozu na velmi jasnou hvězdu Arcturus v souhvězdí Pastýře. Prodloužíme-li tento oblouk ještě níž k obzoru, svítí tam jasná Spica ze souhvězdí Panny. Potom se vrátíme k Velkému vozu a spojíme jeho zadní kola. Tentokrát nebudeme přenášet vzdálenost kol pětkrát směrem k Polárce, ale budeme postupovat stejně daleko právě opačným směrem, k jihu. Dostaneme se rovnou na hřbet Lva. Lev je velmi výrazné souhvězdí s jasným Regulem první hvězdné velikosti.

Obr.11 – Souhvězdí Berana a dnes již neexistující souhvězdí Severní mouchy podle historického hvězdného atlasu Uranometria.

Jarní trojúhelník

Regulus, Arcturus a Spica tvoří na nebi výrazný trojúhelník, známý jako „jarní trojúhelník”. Trojúhelník je tak výrazný, že nám padne do oka na první pohled, aniž bychom museli vždy znovu vycházet od Velkého vozu. Sdružuje tři souhvězdí. LEV (Leo, Leo) je snadno k poznání podle dvou skupin jasných hvězd. Jedna má podobu srpu či obráceného otazníku – to je hlava a hruď lva. Druhá skupinka v podobě trojúhelníku je na zadních partiích krále zvířat. Podle polohy figury Lva nad horizontem můžeme odhadnout směry hlavních světových stran. Představme si, že Lev vyskočí na východě na oblohu, plavným skokem se vznese nad jižní obzor a pak klesá hlavou dolů k západu. REGULUS je od nás vzdálený 78 světelných let, je to hvězda 2krát větší a více než 100krát svítivější než Slunce. Na obloze leží Regulus jen půl stupně severně od ekliptiky a naznačuje tak, kudy sluneční dráha prochází.

Obr.12 – Jarní souhvězdí nad severním a jižním obzorem

Také SPICA je v blízkosti ekliptiky. Má velikost 1mag a svítí ze vzdálenosti 260 sv.l. Spica znamená klas, který na figurálních mapách držela v ruce Panna, bohyně úrody. Zjednodušený obrazec souhvězdí Panny má podobu písmene Y, posázeného hvězdami 3. a 4. velikosti a ukončeného na jihu Spikou.

PANNA (Virgo, Vir) je rozlohou největší zvířetníkové souhvězdí a druhé největší souhvězdí vůbec. V Panně protíná ekliptika nebeský rovník v bodě, kde bývá Slunce v den podzimní rovnodennosti. Ve stejném bodě začíná znamení Vah, které sem díky precesi vycouvalo ze souhvězdí Vah. Jinými slovy, ona dvanáctina ekliptiky, která před nějakými dvěma tisíciletími patřila do souhvězdí Vah, je dnes celá v souhvězdí Panny.

Je pravděpodobné, že VÁHY (Libra, Lib) svým názvem a umístěním na ekliptice původně představovaly rovnodennost, tj. „vyváženost” mezi dnem a nocí. Od dob starého Říma jsou Váhy známy jako symbol spravedlnosti. Jejich figurální zobrazení je na obr.13.

Obr.13 – Kresba souhvězdí Váhy

Souhvězdí PASTÝŘE (Bootes, Boo) či Pastevce není moc nápadné. Zato jeho nejjasnější hvězda ARCTURUS je pravým majákem na jarním nebi. Je nulté hvězdné velikosti a tím se v žebříku nejjasnějších hvězd oblohy řadí na čtvrté místo. Má jméno podle řeckého slova arktos – medvěd, což byl právě ten medvěd, před kterým Pastýř střežil své stádo. Arcturus vyniká na obloze nejen mimořádným jasem, ale také nápadně žlutooranžovou barvou. Ano, hvězdy nejsou všechny stejně bílé, mají různé barevné odstíny, většinou velice jemné, sotva patrné. Čím to je?

Teploty a barvy hvězd

Hvězdy jsou velmi horká plazmová tělesa, obvykle kulového tvaru. Září vlastním světlem, protože mají v nitru termojaderný zdroj zářivé energie. Povrchové teploty hvězd bývají několik tisíc až několik desítek tisíc kelvinů. (Připomeňme si, že 0°C odpovídá 273,16K, rozdíl mezi stupni Celsia a kelviny však není v teplotách hvězd podstatný.) A právě na povrchové teplotě závisejí barevné odstíny hvězd: nejžhavější hvězdy září modravým světlem, nejchladnější jsou zbarvené do červena. Lidské oko ovšem není tím nejvhodnějším přístrojem pro posouzení barev a teplot hvězd. Spolehlivé údaje o teplotách hvězd, o jejich chemickém složení, fyzikálních vlastnostech atd. získávají astronomové z jejich rozloženého světla , ze spekter.

Jestliže je Arcturus zřetelně zabarven do oranžova, znamená to, že má povrchovou teplotu kolem 4000K. Je tedy výrazně chladnější než Slunce, které má na povrchu teplotu 6000K a jevilo by se z dálky jako nažloutlá hvězda. Při srovnání rozměrů však vychází vítězně Arcturus, jehož průměr je téměř 30krát větší než sluneční. A astronomické terminologii je Arcturus oranžový obr, kdežto Slunce má blíž ke žlutým trpaslíkům.

V bezprostředním sousedství Pastýře směrem k východu svítí SEVERNÍ KORUNA(Corona Borealis, CrB). V dobře viditelném obloučku slabších hvězd vyniká hvězda druhé velikosti -GEMMA, „drahokam”. Jižně pod Korunou najdeme hlavu HADA (Serpens, Ser), jehož tělo pokračuje přes HADONOŠE (Ophiuchus, Oph) do oblasti letních souhvězdí. Je tu však ještě jeden had, VELKÝ VODNÍ HAD čili HYDRA (Hydra, Hya), rozlohou největší a nejdelší souhvězdí vůbec. Hlavu má u Raka a vine se pod jarním trojúhelníkem až k Vahám.

Mezi souhvězdími Panny a Hydry, nízko nad jižním obzorem, vyhledáme malý ale dobře patrný čtyřúhelník, složený z hvězd třetí velikosti – souhvězdí HAVRANA (Corvus, Cvr). V jeho sousedství směrem k západu je POHÁR (Crater,Crt), zdobený hvězdičkami čtvrté až páté velikosti. Není příliš zřetelný, ale upoutá obrazcem skutečně podobným obrysu poháru. Báje praví, že s pohárem poslal bůh Apollon svého služebníka havrana pro živou vodu. U pramene však nalezl havran fíkovník a rozhodl se vyčkat, až fíky dozrají. Teprve pak se mlsoun vrátil s vodou a jako alibi přinesl vodního hada (Hydru), který mu prý bránil vodu nabrat. Apollon prohlédl tuto lež a umístil Havrana, Pohár a Hydru na nebe. Při pohledu na hvězdnou oblohu sice zůstává rozum stát nad představou, jak malý havran vleče obrovitého plaza, ale tak už to v bájích chodí.

Západně od Lva vyhledáme nenápadné souhvězdí RAKA (Cancer, Cnc). Pomůže nám Hydra, jejíž hlava je jižně pod Rakem. Přestože tu jsou jen slabé hvězdičky čtvrté a páté hvězdné velikosti, zasluhuje si Rak naši pozornost nejen jako zvířetníkové souhvězdí. Spojnice jeho hvězd dávají podobu písmene Y obráceného vzhůru nohama. Uprostřed tohoto obrazce spatříme za velmi dobrých pozorovacích podmínek i prostým okem mlhavý obláček. Objekt je známý už od starověku a jmenuje se PRAESEPE, tj. „jesle” (také krmítko, žlab). Hvězdy ležící v jeho bezprostřední blízkosti severně a jižně se jmenují ASELLUS BOREALIS a ASELLUS AUSTRALIS, což označuje dva oslíky, severního a jižního, kteří se tu krmí. A co že je to doopravdy? Už triedrem spatříme desítky hvězd šesté velikosti i slabších. Je to jedna z nejkrásnějších otevřených hvězdokup, známá též pod označením M44 podle Messierova katalogu (populární katalog 110 výrazných nehvězdných objektů, tj. hvězdokup, mlhovin a galaxií).

Otevřené hvězdokupy

Praesepe je blízká hvězdokupa, její vzdálenost je asi 580 světelných let a na obloze zaujímá plochu o úhlovém průměru 1,5°(tři měsíční průměry). Otevřené hvězdokupy se skládají většinou z mladých hvězd, které společně vznikly, společně se vyvíjely a jsou navzájem vázané gravitační silou. Známe jich přes tisíc, ale jen několik jich můžeme vidět prostým okem. Mnohem větší výběr těchto krásných objektů je v dohledu triedrů a malých dalekohledů.

Letní obloha

Letní slunovrat

Astronomické léto začíná vstupem Slunce do znamení Raka. Slunce je přitom v nejvyšším, nejsevernějším bodu ekliptiky a promítá se do souhvězdí Blíženců. Po slunovratu se Slunce, které předtím stoupalo stále výš nad rovník, vrací zpět k jihu a RAK (Cancer, Crn) byl v tomto bodě umístěn jako symbol pohybu oběma směry (obr.14)

Obr.14 – Souhvězdí Raka v Heveliově atlase

Na letní hvězdné obloze slouží jako spolehlivý orientační obrazec „letní trojúhelník”. V jeho vrcholech září jasné hvězdy Vega, Deneb a Altair (obr.15). Pokud jsou dobré pozorovací podmínky, pomůže při hledání souhvězdí jako vodítko mlhavý pás Mléčné dráhy, ale i bez jeho pomoci letní trojúhelník poznáme. Napoprvé je důležité si uvědomit skutečné rozměry trojúhelníku (to ovšem platí o všech souhvězdích a orientačních obrazcích), protože na mapě se vše jeví mnohem menší. Ve skutečnosti Vega a Deneb vystupují vysoko k zenitu, kdežto Altair se dostává jen do poloviční výšky nad obzorem.

Modrobílá VEGA v souhvězdí LYRY (Lyra, Lyr) je pátou nejjasnější hvězdou naší oblohy. Je asi 3krát větší než Slunce, má hvězdnou velikost 0,0mag a leží od nás pouhých 25 světelných let. To je hlavní důvod, proč na obloze tolik vyniká. Poněkud méně září DENEB. Je na ocasuLABUTĚ (Cygnus, Cyg), kterou si snadno představíme, jak letí podél Mléčné dráhy. Místo rozepjatých křídel, těla a dlouhého krku labutě tu můžeme vidět i podobu kříže. Proto je někdy tento obrazec označován jako „severní kříž”. Hvězda Deneb je 60x větší než Slunce a září 60 000krát více z dálky přes tisíc světelných roků. Je to jeden z nejsvítivějších bílých veleobrů. Bílý veleobr přitom není pohádkový výraz, ale odborný termín pro mimořádně žhavou, velikou a svítivou hvězdu. V oku Labutě nebo chcete-li na jižním okraji „severního kříže” je hvězda velikosti 3 magnitudy -ALBIREO (arabsky „vynikající”), o které se v úvodu zmiňuje Karel Čapek.

Jižním vrcholem letního trojúhelníku je ALTAIR (v arabštině „letící orel”), jedna z nejbližších hvězd. Svítí ze vzdálenosti pouhých 16,8 světelných let od nás. Má velikost přibližně 1 magnitudu, průměr 1,5krát větší než Slunce a září 9krát více. Severně od Altaira snadno najdeme maličké souhvězdí ŠÍPU (Sagitta, Sge) a východně od něj najdeme DELFÍNA (Delphinus, Del). Také Delfín je souhvězdí malé, ale velmi výrazné. Jeho tvar skutečně připomíná delfína, vyskakujícího nad mořskou hladinu.

V přehlídce letních souhvězdí pokračujme podél Mléčné dráhy k jižnímu obzoru. K tomu budeme potřebovat opravdu dobré pozorovací podmínky, které umožní vidět hvězdy co nejníže nad obzorem. Nejjasnější hvězda v těchto místech je nápadně do oranžova zbarvený ANTARES (Anti-Mars, „soupeř Marsu”; u Římanů byl bohem války Mars, kterého Řekové nazývali Ares). Je nejjasnější hvězdou souhvězdí ŠTÍRA (Scorpius, Sco). Antares je tzv. červený veleobr, hvězda poměrně chladná, s povrchovou teplotou 3000K. Rozměry tohoto giganta berou dech – kdyby byl na místě Slunce, sahal by jeho povrch až za dráhu Marsu! Veleobr je ovšem nesmírně řídký, jeho celková hmotnost je pouze 20 Sluncí.

Na východ od Štíra vyniká další zvířetníkové souhvězdí, STŘELEC (Sagittarius, Sgr). Tady je zapotřebí opravdu bujná fantazie k rozpoznání původního obrazce bájného kentaura, napůl koně a napůl člověka, s lukem a šípem namířeným na Štíra. Mnohem lépe si vybavíme jednoduchýobrázek „čajové konvice”, ozdobené hvězdami 2. hvězdné velikosti. Konvice má pokličku nahoře, madlo vlevo a nalévací hubici vpravo – obr.16.

Obr.15 – Letní obloha nad severním a jižním obzorem

Obr.16 – Souhvězdí Střelce má výrazný tvar čajové konvice

 

Mléčná dráha

Střelec leží v nejjasnější části stříbřitého pásu Mléčné dráhy. Její krása vyniká zejména v druhé polovině léta a začátkem podzimu, kdy jsou noci již delší a pozadí oblohy tmavší. Tehdy se klene Mléčná dráha přes celou oblohu jako velkolepý mostní oblouk, vrcholící nad naší hlavou. Kdybychom se vydali na cestu kolem světa jižním směrem, mohli bychom sledovat, jak mlhavý pás pokračuje dále na jih od Střelce a jak obepíná celou oblohu. Ukazují to i naše mapky severní a jižní hvězdné oblohy (obr.2 a 25).

Co je Mléčná dráha? Dalekohledem zjistíme, že mlhavý pás je tvořen nesmírným množstvím hvězd. Hvězdy v Mléčné dráze spolu se Sluncem a se všemi hvězdami, které vidíme na celé obloze, jsou jen nepatrnou součástí obrovského hvězdného ostrova zvaného Galaxie. Ostrov má kulový tvar, ale nejvíce hvězd se hromadí ve vypouklém středu a ve spirálních ramenech diskovitého útvaru o průměru kolem 100 000 světelných let a obsahujícího několik set miliard hvězd. Slunce není ovšem žádný střed Galaxie, ale obyčejná hvězda, vzdálená necelých 30 000 sv.l. od středu Galaxie. Ten leží právě ve směrem na souhvězdí Střelce. Díváme-li se směrem, kterým leží disk Galaxie, vidíme okolní spousty hvězd na obloze jako pás Mléčné dráhy. Budeme-li se rozhlížet stranou od disku Galaxie, bude tam hvězd mnohem méně a najdeme tu i „okna”, kterými vidíme ven z Galaxie. Těmi vidíme svět vzdálených galaxií (naši Galaxii píšeme vždy s velkým G, cizí galaxie s malým). Téměř vše, co vidíme na hvězdné obloze, všechny ty obrazce souhvězdí s jasnými i slabými hvězdami, patří do nejbližšího okolí Slunce v Galaxii, z okruhu několika stovek světelných let.

Do oblasti Mléčné dráhy mezi Orlem a Štírem zasahuje nám známý a dlouhý Had. Jeho hlavu jsme našli u Severní koruny (viz jarní souhvězdí), ocas leží u Orla. Hada drží v rukou mohutný Hadonoš, o kterém jsme se už také zmiňovali. Oba obrazce původně tvořily jedno z největších a nejstarších souhvězdí.

Výš nad Hadonošem, mezi Vegou a Severní korunou, je páté největší souhvězdí, nepříliš výrazný HERKULES (Hercules, Her). Jeho obrazec z hvězd třetí a čtvrté velikosti tvarem připomíná obrácené písmeno K. V jeho střední části je čtveřice hvězd někdy nazývaná „květináč”.

Obr.17 – Naše Galaxie a poloha Slunce v ní. Díváme-li se směrem „1″, směrem do galaktického disku, vidíme velké množství hvězd – ty se na obloze promítají do nepravidelného světlého pásu, Mléčné dráhy. Díváme-li se jiným směrem, například směrem „2″, vidíme hvězd mnohem méně.

Kulové hvězdokupy

Na jeho pravé straně je za dobrých podmínek vidět okem (triedrem bez problémů) mlhavá hvězdička s velikostí 5,5mag. Není to však hvězda, ale jedna z nejjasnějších a nejobdivovanějších kulových hvězdokup severní oblohy. Je známá pod označením M13 podle Messierova katalogu. Krása objektu vynikne teprve na fotografiích. Kolem středu kupy je hvězd tolik, ž se slévají ve společnou záři, směrem k okrajům hvězd ubývá. Hvězdokupa M13 obsahuje kolem 1 milionu hvězd a je vzdálená asi 23 000 sv. l. Kulové hvězdokupy obklopují Galaxii ve všech směrech, známe jich přibližně 150. Obsahují mnohem starší hvězdy, než jaké jsou v otevřených hvězdokupách.

Podzimní obloha

Podzimní rovnodennost

V den podzimní rovnodennosti 23. září vstupuje Slunce do znamení Vah a začíná astronomický podzim. Jak už víme, Slunce přitom přechází nebeský rovník v souhvězdí Panny a den za dnem klesá níž na jižní polokouli, noci se rychle prodlužují . Na noční obloze se střídá podzim s létem mnohem pomaleji než v přírodě. V první polovině noci dále vyniká na nebi letní trojúhelník a přes celou oblohu se klene skvělý most Mléčné dráhy (obr.18).

Na podzimní hvězdné obloze je zvěčněn dramatický příběh královské rodiny. Připomeňme si, co o tom vypráví řecká báje. Byli jednou král Kefeus a královna Kasiopea, kteří měli dceru Andromedu. Královna urazila boha moře Neptuna vychloubáním, že je Andromeda krásnější než mořské nymfy, jeho dcery. Následoval krutý trest: Andromeda musí být obětována mořskému netvorovi, jinak bude království zničeno. Andromeda byla přikována ke skále na pobřeží a zdálo se, že tragédii už nic nezabrání. Mezitím se však odvíjel jiný příběh. Statečný Perseus, syn Dia a Danae, vyzbrojený a chráněný bohy, vykonal hrdinský čin, když sťal hlavu strašlivé Gorgony Medúzy. Z krve Medúzy pak vzlétl okřídlený kůň Pegas. Když Perseus letěl zpět s hlavou Medúzy v mošně, spatřil Andromedu a zachránil ji před jistou smrtí.

Všichni jsou teď pěkně pospolu na podzimním nebi: Kefeus, Kasiopea, Andromeda, Perseus s hlavou Medúzy, okřídlený Pegas i mořský netvor. PEGAS (Pegasus, Peg),ANDROMEDA (Andromeda, And) a PERSEUS (Perseus, Per) jsou typická podzimní souhvězdí. Nad jižním obzorem vyhledáme především „Pegasův čtverec” z hvězd druhé velikosti. Nutno přiznat, že to není zcela přesný čtverec a že hvězda v severovýchodním (levém horním) vrcholu čtverce, zvaná Sirrah, nepatří do souhvězdí Pegasa ale do souhvězdí Andromedy.

Pegasův čtverec zasahuje svým jihovýchodním (levým dolním) vrcholem do obrazce velkého V za slabých hvězdiček zvířetníkového souhvězdí RYB (Pisces, Psc). Ryby sousedí na západě s VODNÁŘEM (Aquarius, Aqr) a na východě s Beranem. Mezi Beranem a Andromedou je maličké, ale výrazné souhvězdí TROJÚHELNÍKU (Triangulum, Tri). Do příběhu o krásné Andromedě nám chybí ještě záhadný mořský netvor. Na obloze je zvěčněn jako souhvězdíVELRYBY (Cetus, Cet), které vyhledáme jižně pod souhvězdím Ryb. Vyobrazení na starých atlasech opravdu připomínají spíš bájné obludy než velrybu.

K „vodním souhvězdím” v této části oblohy patří i JIŽNÍ RYBA (Piscis Austrinus, PsA) s jasným FOMALHAUTEM (Arabsky „tlama velryby”) 1. hvězdné velikosti.

Na podzimní obloze je několik mimořádně zajímavých objektů, viditelných i neozbrojeným okem a zasluhujících naši pozornost.

Obr.18 – Podzimní obloha nad severním a jižním obzorem

Galaxie v Andromedě

Na prvním místě je to galaxie v Andromedě, označená jako M31 podle Messierova katalogu. Zjednodušíme-li si souhvězdí Andromedy na trojici hvězd SIRRAH – MIRACH – ALAMAK,vyhledáme polohu M31 pomocí prostření z nich, tj. hvězdy Mirach. Směrem k souhvězdí Kasiopei najdeme dvě hvězdičky asi 4. velikosti a poblíž severnější z nich spatříme protáhlý mlhavý obláček. Po Magellanových oblacích na jihu je to třetí nejjasnější galaxie na obloze vůbec a jeden z nejvzdálenějších objektů, viditelných bez dalekohledu. Bývá často i označována jako Velká galaxie v Andromedě, zastarale jako mlhovina v Andromedě. Okem je vidět i za průměrných pozorovacích podmínek, v triedru je velice zřetelná a jeví nápadné zjasnění uprostřed a za výborných podmínek má průměr 3 až 5°. Dalekohledem jsou vidět četné další detaily, ale teprve na fotografiích se galaxie ukáže v celé kráse. Jasné jádro je obklopeno spirálovými rameny, která se na snímcích pořízených velkými přístroji rozpadají na jednotlivé hvězdy a další objekty. Obdobně by vypadala naše Galaxie, pozorovaná z dálky. Přestože je M31 jedna z nejbližších galaxií, odděluje nás od ní propastná vzdálenost miliony světelných let. Její průměr je asi 150 000 sv.l. a spolu s naší Galaxií a asi 25 dalšími menšími galaxiemi patří k tzv. MÍSTNÍ SKUPINĚ GALAXIÍ.

Místní skupina galaxií

Galaxie jsou základními stavebními kameny vesmíru. Obsahují stamiliony až stamiliardy hvězd. Velkými dalekohledy pronikáme do stále vzdálenějších hlubin vesmíru a nalézáme tam nesmírně početné a rozsáhlé soustavy galaxií. Čím dále je galaxie od nás, tím hlouběji nahlížíme do minulosti. Světlo z nejvzdálenějších pozorovatelných galaxií k nám letí miliardy roků!

Hvězdy Persea se řadí do oblouku podél pásu Mléčné dráhy, směrem od souhvězdí Kasiopei až k Plejádám v souhvězdí Býka. Prodloužíme-li tento oblouk ve směru na W Kasiopei, spatříme tam protáhlou mlhavou skvrnu velikosti měsíčního kotouče. Za dobré viditelnosti rozeznáme v této skvrně dvě jasnější jádra v podobě mlhavých hvězd. Je to známá dvojitá otevřená hvězdokupa, známá pod označením „CHÍ a HÁ” Persei . V dalekohledu je to překrásný objekt a stojí za to vypravit se za ním na nejbližší hvězdárnu. Místo mlhavých hvězdiček spatříme dvě bohatá seskupení desítek jiskřivých hvězdiček. Ve skutečnosti obsahuje každá z těchto hvězdokup asi 300 hvězd jak je v otevřených hvězdokupách obvyklé, jsou to hvězdy velmi mladé, vzniklé před nějakými 7 až 11 miliony let. Ve srovnání s dospělou hvězdou, jakou je naše Slunce, staré kolem pěti miliard let, jsou to hotová nemluvňata. Obě hvězdné soustavy jsou od nás vzdálené přes 7000 světelných let. To je víc než desetinásobek vzdálenosti hvězdokupy M 44 (Praesepe v Rakovi), se kterou se už známe.

Zákrytová dvojhvězda Algol

Hrdinný Perseus býval na hvězdných mapách zobrazován s mečem v jedné ruce a se smrtící hlavou Medúzy ve druhé ruce, tam, kde září hvězda 2. až třetí velikosti, zvaná ALGOL(arabsky „démon”). Je to mimořádně zajímavá hvězda, jejíž jasnost se mění. Je klasickým příkladem zákrytové dvojhvězdy, fyzické dvojhvězdy, jejíž složky obíhají kolem společného těžiště. Složky jsou tak blízko sebe, že je sebevětší dalekohled nerozliší. Přesto se prozradí tím, že se vzájemně zakrývají. Proto se celková jasnost zákrytové dvojhvězdy pravidelně mění. V případě Algola slabší, chladnější hvězda s povrchovou teplotou 4500K a průměrem 3,5krát větším než Slunce pravidelně zakrývá jasnější horkou hvězdu s teplotou 13 000K a průměrem 2,9 Slunce. Jasnost Algola se proto mění od maxima 2,25mag do minima 3,5mag za každých 68,8 hodiny. To je tzv. perioda, doba, která uplyne mezi dvěma po sobě následujícími minimy.

Tak nápadné změny jasnosti postřehne i méně zkušený pozorovatel a nechceme-li věci ponechat náhodě, zeptáme se na kterékoliv hvězdárně nebo planetáriu na předpověď časů minima Algolu.

Krátkou prohlídku podzimní hvězdné oblohy uzavřeme pohledem na severní obzor, kde najdeme Velký vůz v jeho nejnižší poloze, přímo pod Polárkou. Na jaře v těch místech vídáme Kasiopeu, zatímco Velký vůz bývá poblíž zenitu. Na podzim je tomu právě naopak. Jenom Polárka stále zůstává přibližně na stejném místě. Jak již víme, i Polárka opisuje kolem severního nebeského pólu kroužek o průměru asi 1,5°, ale tak malé změny snadno přehlédneme. Odhalí je teprve fotografie.

Fotografujeme Polárku

Máte-li fotoaparát se závěrkou, umožňující dlouhé expozice (čas T nebo B), postavte jej na pevný stativ a namiřte k Polárce. Exponujte třeba hodinu i déle, pokud to podmínky dovolí. Na snímku budou zobrazeny stopy hvězd v podobě kruhových obloučků se středem v pólu (obr.19).

Obr.19 – Fotografie hvězdné oblohy nad severním obzorem – hvězdy při svém pohybu po obloze opisují kruhové oblouky. Malý jasný oblouček téměř ve středu snímku vytvořila Polárka.

Zimní obloha

Zimní slunovrat

Vánoce jsou přede dveřmi, je zimní slunovrat a Slunce vstupuje do znamení KOZOROHA(Caprocornus, Cap) v nejjižnějším místě ekliptiky. Promítá se přitom na oblohu do znamení Střelce. My ovšem začátkem zimy nevidíme ani Střelce ani Kozoroha (obr.20) a tak jen sledujeme Slunce, jak opisuje nad obzorem nizoučký oblouk právě v těch místech, kde zmíněná souhvězdí vídáme v létě (obr.21).

Kdybychom krásu hvězdného nebe hodnotili podle množství jasných hvězd, byla by zimní obloha právem na prvním místě. Velkolepá galerie zimních souhvězdí upoutává naši pozornost hlavně za bezměsíčných nocí, ale ani Měsíc v úplňku nedokáže z oblohy smazat charakteristické obrazce z jiskřivých hvězd. Díky tomu je orientace na zimní obloze i pro začátečníky snadná.

Obr.20 – Souhvězdí Kozoroha v Heveliově atlasu

Jednoznačně nejvýraznějším, nejkrásnějším a vůbec „nej” souhvězdím na zimní obloze jeORION (Orion, Ori). Podel četných průzkumů v řadách nejširší veřejnosti zaujímá Orion druhé místo na žebříčku nejznámějších souhvězdí, hned za Velkým vozem.

Nejjasnější hvězdy Oriona tvoří nápadný čtyřúhelník s trojicí pravidelně rozestavěných hvězd 2. hvězdné velikosti uprostřed. Obrazec připomíná motýla s rozepjatými křídly, ale podle původní představy to je postava velkého lovce, který na obloze zápasí s býkem a je doprovázen dvěma psy. Střední trojici hvězd se proto běžně říká Orionův pás.

Nejsevernější hvězda pásu leží v těsné blízkosti nebeského rovníku. Nejjasnější hvězdy na „ramenou” Oriona se jmenují BETELGEUZE a BELLATRIX. Hvězda nulté hvězdné velikosti na „západní noze” je modrobílá a má jméno RIGEL. Orionův pás, prodloužený směrem nad obzor, ukazuje oranžově zbarvenou hvězdu ALDEBARAN ze souhvězdí BÝKA (Taurus, Tau). Ve stejném směru, ale o něco dále najdeme výraznou skupinu hvězd, Plejády.

Obr.21 – Zimní souhvězdí nad severním a jižním obzorem

Dolů k obzoru míří Orionův pás Siria. SIRIUS je nejen nejjasnější hvězda VELKÉHO PSA(Canis Major, CMa), ale současně i nejjasnější hvězda celé oblohy. Sirius znamená v arabštině „psí hvězda”. Její zdánlivá velikost je – 1,4 mag, ale jinak je to docela obyčejná hvězda, si 2krát větší než Slunce. Na obloze vyniká jen proto, že je od nás vzdálená pouhých 8,6 světelného roku. Severovýchodně (tj. výš a vlevo) nad Siriem je druhý Orionův pejsek, MALÝ PES (Canis Minor, CMi) s jasným PROKYONEM velikosti 0,4mag. To je také jedna z nejbližších hvězd, pouze 11,4 sv.r. daleko.

Zimní trojúhelník

Sirius, Prokyon a Betelgeuze vytvářejí na obloze velmi nápadný trojúhelník. Je to zimní obdoba letního trojúhelníku a také se výtečně hodí k orientaci. Nenápadné souhvězdí uvnitř „zimního trojúhelníku” je JEDNOROŽEC (Monoceros, Mon). Spojnice hvězd Rigel-Betelgeuze míří do sousedního souhvězdí BLÍŽENCŮ (Gemini, Gem), kde si zapamatujeme charakteristickou dvojici hvězd CASTOR a POLLUX. Nejvýš nad veškerou tou zimní nádherou září slabě nažloutláCAPELLA nulté hvězdné velikosti. Patří do souhvězdí VOZKY (Auriga, Aur). Vystupuje až k zenitu. Snad ještě populárnější než jmenovaný zimní trojúhelník je „zimní mnohoúhelník”, složený z hvězd Capella, Aldebaran, Rigel, Sirius, Prokyon a Pollux s Castorem. Napříč tímto obrazcem prochází pás Mléčné dráhy, která ovšem ozimní obloze nevyniká zdaleka tolik jako její letní či podzimní partie.

 

Scintilace

Za mrazivých zimních nocí bývá nápadný třpyt hvězd neboli scintilace. Zejména Sirius je v tom přeborníkem a někdy doslova plápolá, jiskří a mihotá se, mění barvy. Je to jev opěvovaný básníky. Ale zatracovaný astronomy. Příčina scintilace je v tom, že kosmické objekty pozorujeme skrze zemskou atmosféru, složenou z vrstev o různé hustotě, teplotě, všelijak se vlnících, promíchávajících apod. To vše způsobuje rychlé a nepravidelné změny ve směru světelných paprsků.

Porovnejme mezi sebou dvě nejjasnější hvězdy v Orionu, Betelgeuze a Rigel. Obě se jeví prakticky stejně jasné, takže by se mohlo zdát, že jsou si hodně podobné. Avšak Rigel je ve vzdálenosti 3x větší než Betelgeuze. Žlutooranžový odstín Betelgeuze prozrazuje nižší teplotu hvězdy, červeného veleobra. Betelgeuze patří k největším známým hvězdám a navíc mění své rozměry asi od 550 násobku do 900násobku průměru Slunce. Rigel je modrobílý veleobr. Je to jedna z nejsvítivějších hvězd, její zářivý výkon předčí 50 000 Sluncí! Proto je na obloze tak jasná, přestože je asi 800 světelných let od nás. Je to jen jeden z nesčetných příkladů, že věci se ve skutečnosti mají jinak, než jak se navenek jeví.

Velká mlhovina v Orionu

Superlativy v Orionu neberou konce. Nejpozoruhodnějším objektem je tu Velká mlhovina M 42 (podle Messierova katalogu). Vyhledáme ji pod pásem Oriona. Jeví se jako jasnější zamlžení skupinky hvězd, známé jako „Orionův meč”. Můžeme ji pozorovat prostým okem, triedrem idalekohledem. Překrásná je na barevných fotografiích. Je součástí obrovského komplexu mezihvězdného plynu, prachu a molekul ve vzdálenosti asi 1000 světelných let. Mlhovinu vidíme především díky záření velmi horkých hvězd v jejím nitru. Velká mlhovina v Orionu je výstižně označovaná za kolébku hvězd. Její celková hmota by stačila k vytvoření asi 10 000 hvězd velikosti Slunce. Vznik a formování hvězd se dnes dá přímo pozorovat velkými dalekohledy, zejména Hubblovým kosmickým teleskopem, kroužícím kolem Země. V mlhovině v Orionu jsou tak sledovány i rodící se hvězdy, dosud ponořené do zárodečného oblaku prachu a plynu. Přestože lidský život je pouze mžikem ve srovnání s časovými měřítky ve světě hvězd, je možné i tento handicap do značné míry překlenout pozorováním hvězd v nejrůznějších vývojových stadiích. Konec konců, ani botanik nemusí čekat sto let, až ze semínka vyroste lesní velikán.

Od Orionova pásu přejdeme k Aldebaranu, který je jako žlutooranžový drahokam zasazen do výrazné otevřené hvězdokupy trojúhelníkového obrysu, tvořící „hlavu Býka”. Hvězdokupa se jmenuje HYÁDY, má několik set členů (okem nebo triedrem ale vidíme jen ty nejjasnější hvězdy), skutečný průměr kupy je asi 8 světelných let. Její vzdálenost je asi 150 světelných let.

Pohybová hvězdokupa

HYÁDY jsou tzv. pohybová hvězdokupa. To znamená, že všechny její hvězdy se společně pohybují prostorem po rovnoběžných drahách. Aldebaran je sice ozdobou Hyád, ale přitom není členem této hvězdokupy. Pohybuje se jinam a leží zhruba v poloviční vzdálenosti mezi centrem Hyád a Sluncem.

Postupujeme-li od Orionova pásu přes Hyády dále k západu, najdeme PLEJÁDY, nejhezčí a nejznámější otevřenou hvězdokupu. Mohli bychom ji vyhledat také od souhvězdí Persea, jehož obrazec jižním okrajem na Plejády navazuje. Ale i bez těchto pomocných směrů nám Plejády prostě padnou do oka, tak jsou nápadné. Je s podivem, kolik lidí zaměňuje Plejády s Malým vozem. Pravda, jistá vzdálená podobnost by tu byla, ale obrazec Plejád spíš připomíná papírového dráčka, jakého si děti pouštějí na podzim. Prostým okem je vidět běžně 6 až 7 hvězd, ale zkušený pozorovatel může za výborných podmínek spatřit 8 až 11 i více hvězd. Triedrem spatříme překrásnou skupinu mnoha desítek hvězd a na fotografiích jdou počty do stovek, i když skutečných členů hvězdokupy je asi 250. Devět nejjasnějších hvězd má vlastní jména (obr.22). Stejně jako Hyády jsou i Plejády pohybová hvězdokupa, ale jsou více než dvakrát vzdálenější.

Obr.22 – Hvězdy hvězdokupy Plejády

Hvězdy v zahraničí

Z území České republiky dohlédneme přibližně 40° na jih od nebeského rovníku a dost. Pokud se nevydáme někam jižněji od Dolního Dvořiště či Mikulova, zůstanou pro nás krásy jižní hvězdné oblohy tajemstvím. Je tu ovšem jedno levné řešení: můžeme zajít do nejbližšího planetária a seznámit se tam s jižními souhvězdími v projekci na umělé obloze. Ostatně takovou exkurzi lze vřele doporučit i jako přípravu před skutečnou cestou na jih. Cestovatel znalý hvězdné oblohy má velkou výhodu. Při dnešních cestovních prostředcích a rychlostech se za pár hodin dostaneme bůhvíkam, ale ztrácíme pocit, že jsme se ocitli jinde na zeměkouli. Stačí se však rozhlédnout po obloze a vše je jasné. Orientaci na „cizím nebi” můžeme zahájit od osvědčeného Velkého vozu a Polárky. Výška Polárky nad obzorem (měřeno ve stupních) je stejná jako místní zeměpisná šířka. Takže třeba z Prahy vidíme Polárku asi 50° nad severním obzorem. Vypravíme-li se na sever, pak bude Polárka stoupat výš a výš a kdybychom se dostali až na severní pól, měli bychom tam Polárku 90° vysoko, přímo nad hlavou! A naopak. Cestou na jih bychom zaznamenali, že Polárka klesá k severnímu obzoru a pokud bychom dorazili až k rovníku, dostala by se na obzor a ztratila se nám z dohledu.

Jižní kříž a falešný kříž

Našinec, který se poprvé ocitne pod jižním hvězdným nebem, bývá často ztracen. Všechno je jinak. Vždy se však podaří nalézt alespoň některá souhvězdí známá od nás, i když je z jižních krajin vidíme v nezvyklých směrech a polohách, třeba i vzhůru nohama. Asi nejjednodušší je vycházet od pásu Mléčné dráhy, kde také najdeme hlavní opěrný bod na jihu, pověstný JIŽNÍ KŘÍŽ(Crux, Cru). Je to symbol jižní polokoule, skví se i na některých státních vlajkách. Sloužil také k orientaci mořeplavcům. Delší rameno Kříže ukazuje k jižnímu nebeskému pólu, jenže tam je sotva patrné souhvězdí OKTANTU a žádná jasnější „jihopolárka” tu není. Ale pozor! Kříže jsou na jižním nebi dva: pravý a falešný. Musíme se je naučit rozeznávat. Pravý Jižní kříž si zapamatujeme společně se dvěma nejjasnějšími hvězdami sousedního souhvězdí KENTAURA(Centaurus, Cen). Jmenují se TOLIMAN a AGENA (Alfa a Beta Centauri) a dohromady se jim říká Ukazatelé, protože jejich spojnice ukazuje na Kříž. Alfa Centauri je nejbližší hvězda, její vzdálenost od Slunce je 4,4 sv.l. Přesněji řečeno je to trojhvězda a její nejslabší složka 11. hvězdné velikosti se jmenuje PROXIMA („nejbližší”) a je vzdálená pouze 4,22 sv.r. Jak ve skutečnosti vypadá jižní obloha vám může napovědět například obrázek z APOD.

„Falešný kříž” je opodál v Mléčné dráze, na rozhraní souhvězdí LODNÍHO KÝLU (Carina, Car) a PLACHET (Vela, Vel) Velikostí a tvarem se podobá pravému Kříži, jasnosti jeho hvězd jsou však odlišné a poblíž nejsou Ukazatelé, takže při troše pozornosti k záměně křížů nemusí dojít.

Mezi „falešným křížem” a Velkým psem je LODNÍ ZÁĎ (Puppis, Pup). Původně patřily hvězdy Lodního kýlu, Plachet a Lodní zádě do jednoho rozsáhlého souhvězdí Lodě Argo, podle lodi bájných argonautů, kteří se pod Jasonovým vedením plavili za zlatým rounem. V místě kormidla lodě září CANOPUS o velikosti – 0,7mag. Po Siriovi je to druhá nejjasnější hvězda oblohy. Na Canopus byla zaměřována orientační čidla kosmických sond, protože hvězda je příliš daleko od ekliptiky a nemůže tam dojít k záměně za některou z jasných planet.

Magellanova mračna

MAGELLANOVA MRAČNA (oblaka) najdeme stranou od Mléčné dráhy, jižně od spojnice Canopus-Achernar. Vypadají jako mlhavé obláčky, jako jasné odštěpky Mléčné dráhy a jsou dobře viditelné i za svitu Měsíce. Mlhavé objekty jsou spojeny se jménem mořeplavce Magellana, ale byly samozřejmě známy už dávno před jeho historickou plavbou kolem světa. Velké mračno má úhlový průměr asi 6°, Malé mračno má asi poloviční rozměry. Oba obláčky tvoří přibližně rovnostranný trojúhelník s jižním nebeským pólem, což je další pomůcka k odhadu polohy pólu. Velké mračno je v sousedství MEČOUNA (Dorado, Dor) a MALÉHO VODNÍHO HADA (Hydrus, Hyi). Tato souhvězdí jsou však natolik nevýrazná, že je budeme hledat spíše podle Magellanových mračen než naopak.

Obě Magellanova mračna jsou malé blízké galaxie, gravitačně vázané k naší Galaxii. Velké mračno je galaxie o průměru asi 50 000 sv.l., vzdálená od nás 180 000 sv.l. a obsahuje asi 100 miliard hvězd. Na fotografiích objektu jsou zřetelně viditelné jednotlivé hvězdy a také obrovská mlhovina Tarantule. Malé Magellanovo mračno jsou ve skutečnosti dvě malé galaxie, ležící v zákrytu za sebou. Jsou vzdáleny 140 000 a 240 000 světelných let.

Temná mlhovina

Během toulek oblohou jsme již poznali několik jasných mlhavých obláčků různé povahy. Vyklubaly se z nich hvězdokupy, svítící mlhoviny a také galaxie. V závěru prohlídky jižního nebe najdeme také jeden tmavý oblak. Je viditelný jen proto, že se rýsuje na pozadí Mléčné dráhy. Leží v sousedství Jižního kříže a vypadá jako díra v Mléčné dráze. Má výstižný název UHELNÝ PYTELa je to asi nejznámější temná mlhovina, tj. nesvítící oblak mezihvězdného plynu a prachu.

Mezihvězdná hmota

Všudypřítomná mezihvězdná hmota, prach plyn mají základní význam pro zrod a vývoj hvězd. Na mnoha místech jsou zářením blízkých hvězd oblaka mezihvězdné hmoty zviditelněna a na jejich pozadí se naopak rýsují nesvítící mračna. Tak vznikají fantastické tvary zářících a temných mlhovin, které patří k tomu nejkrásnějšímu, co můžeme obdivovat v obrazové galerii vesmíru.

Měsíc

Náš nejbližší nebeský soused se od nepaměti právem těší značné pozornosti. Vždyť je to po Slunci nejnápadnější nebeské těleso. Většina astronomů – profesionálů i amatérů – nemá Měsíc příliš v lásce, protože rozjasňuje noční oblohu, ruší a někdy i znemožňuje náročná pozorování. Pro milovníka přírody má ovšem měsíčná noc své kouzlo. Měsíc je do detailů ofotografován, podrobnězmapován, astronauti jej několikrát navštívili v letech 1969 – 72 v rámci projektu Apollo. Připravuje se vybudování základen na Měsíci, kde se budou střídat posádky. O Měsíci máme spoustu informací. Nás nyní ale zajímá především Měsíc takový, jak jej vídáme na nebi.

Někdy svítí večer, jindy až po půlnoci. Někdy je to jen srpek, jindy celé kolečko. Jednou je převysoko na nebi, podruhé se plíží jen nizoučko nad korunami stromů. Takové a ještě složitější je chování Měsíce a není divu, že někomu může připadat těžko pochopitelné. Zkuste se ptát kolem sebe na příčiny vzniku měsíčních fází. Od mnoha dotazovaných se dozvíte, že Měsíc mění své podoby (fáze) proto, že se více nebo méně schovává do stínu Země. To je ovšem hluboké nedorozumění. Se střídáním měsíčních podob zemský stín nemá pranic společného.

Měsíční fáze

Je to docela prosté. Měsíc nesvítí vlastním světlem, vidíme jej díky Slunci, které našeho souputníka osvětluje. Měsíc má kulový tvar, takže Slunce osvětlí vždy jen polovinu měsíčního tělesa. Druhá polovina je neosvětlená, tmavá. Ze Země vidíme z osvětlené polokoule Měsíce jen určitou část podle toho, v jakém směru vzhledem ke Slunci právě je. Měsíc ukazuje Zemi stále stejnou tvář. Jedna polokoule Měsíce je k Zemi trvale přivrácená, druhá stále odvrácená a ze Země ji nikdy nespatříme. Je to důsledek tzv. vázané rotace – Měsíc se otočí jednou kolem své osy právě za dobu jednoho oběhu kolem Země. Viditelná strana našeho souputníka je pokryta tmavými skvrnami, které lidská představivost skládala do roztodivných obrazců. Usmívající se obličejíček v kolečku je dodnes kalendářním symbolem pro úplněk. Od 17. století začali hvězdáři pozorovat Měsíc dalekohledem a usoudili, že světlé oblasti se podobají pozemským pevninám a temné plochy pokládali za obdobu moří a oceánů.

Krátery

Světlé kontinenty jsou skutečně vyvýšené, hornaté oblasti, poseté nesčetnými krátery všech velikostí, od mikroskopických jamek do obrovitých útvarů o průměru několika set kilometrů. Největší krátery jsou vidět i triedrem; k pozorování jsou nejvhodnější dny kolem první čtvrti, kdy hluboké stíny na rozhraní osvětlené a neosvětlené části Měsíce dávají vyniknout tvarům hor a kráterových valů. Tehdy je také vhodná doba k návštěvě hvězdárny. Pohled na měsíční krajinu větším dalekohledem je úchvatný.

Měsíční moře

Tmavé oblasti na Měsíci jsou pojmenovány jako vodní plochy, přestože v nich není ani kapka vody. Inu tradice. Měsíční moře vznikala v místech kruhových depresí (prohlubenin) po dopadech značně velkých těles. Deprese pak zaplňovaly mocné lávové příkrovy z tmavého „mořského materiálu”, jehož chemické složení je odlišné od světlejších „pevninských” hornin.

Podle připojené mapky (obr.23) se můžeme seznámit se jmény nejnápadnějších moří. Většinu jich zavedl autor jedné z prvních map Měsíce, Ital G.B.Riccioli, v polovině 17. století. Tehdy se věřilo, že Měsíc ovlivňuje počasí na Zemi podle jednoduchých pravidel: když dorůstá, je hezky, když ubívá, je zataženo, deštivo, bouřlivo a vůbec špatně. Podle toho Riccioli pojmenoval moře, viditelná na přibývajícím srpku Měsíce až do první čtvrti názvy souvisejícími: Moře klidu (mezinárodní latinský název je Mare Tranquillitatis), Moře jasu (Mare Serenitatis). Názvy tmavých ploch, viditelných na ubývajícím Měsíci po poslední čtvrti, byly spojené se špatným počasím: Moře dešťů (Mare Imbrium), Moře oblaků (Mare Nubium), Oceán bouří (Oceanus Procellarum).

Víra ve všemocné vlivy Měsíce na Zemi (zdaleka ne pouze na počasí) přetrvala dodnes. Argumentace pro je jednoduchá: když Měsíc prokazatelně způsobuje příliv a odliv na mořích a hýbe přitom nesmírnými vodními masami na celé planetě, proč by nemohl ovlivňovat i jiné (tedy všechny) děje na Zemi? Podobně jako astrologie stala se i „měsícologie”(pracovní termín autora) výnosným obchodem s lidskou důvěřivostí. S vědou má pramálo společného a nezbývá než spoléhat na zdravý úsudek čtenářů.

Obr.23 – Měsíční moře

Planety

Je pravděpodobné, že již během prvních pokusů o vyhledání zvířetníkových souhvězdí narazíme na jednu nebo více jasných hvězd, které nejsou zakreslené na hvězdných mapách a nezapadají do charakteristických obrazců souhvězdí. Zpravidla do budou některé ze čtyř nejjasnějších planet, tedy Venuše, Mars, Jupiter nebo Saturn. Prostým okem můžeme výjimečně zahlédnout i planetu Merkur. Dvě nejvzdálenější planety, Uran a Neptun bez dalekohledu nespatříme.

Podle čeho rozpoznáme „návštěvníky” v souhvězdích? Především vyloučíme různá technická zařízení, letadla, balony, umělé družice a podobně. To vše se rychle prozradí pohybem. Planety se sice rovněž pohybují na hvězdném pozadí, ale změny v jejich polohách postřehneme až po dnech či týdnech. Na obloze svítí planety klidným světlem na rozdíl od hvězd, jejichž svit bývá mihotavý, neklidný. A jak rozeznáme pouhým okem jednu planetu od druhé? Podle jejich jasnosti, barevného odstínu a polohy v souhvězdích. Venuše je zářivě bílá a na obloze se vždy nejjasnější „hvězdou”. Po Slunci a Měsíci je to třetí nejjasnější nebeské těleso. Její jasnost kolísá od – 3,5 mag do – 4,3 mag. To již postačuje k tomu, abychom mohli Venuši za dobrých pozorovacích podmínek spatřit i na modré denní obloze. Musíme ovšem dost přesně vědět, kam se máme dívat a jak daleko je Venuše na obloze stranou od Slunce. Planetu vídáme buď na ranní obloze před východem Slunce, nebo na večerním nebi po západu Slunce. V prvním případě jí říkáme jitřenka (je poslední hvězdou, kterou na stále světlejším nebi ještě vidíme), podruhé je to večernice (první hvězda, která je vidět na pomalu tmavnoucí večerní obloze).

Také planetu MERKUR můžeme spatřit buď jako večernici nebo jako jitřenku. Ovšem záměna s Venuší je vyloučena, protože Merkur je mnohem, mnohem slabší.

MARS má nápadné červenavé zbarvení. Jeho hvězdná velikost značně kolísá podle toho, jak se mění vzdálenost planety od Země. Když je nejdál, svítí jako hvězda velikosti 1,5 magnitudy. Když je k Zemi nejblíž (což bývá vždy po dvou letech), zjasní až na – 2,8 mag a je čtvrtým nejjasnějším nebeským tělesem.

Na čtvrtém místě se Mars střídá s JUPITEREM. Jupiter září bílým světlem. Je vždy slabší než Venuše, ale jasnější než Sirius. Přesněji řečeno, jeho zdánlivá hvězdná velikost kolísá mezi – 1,6 mag a – 2,3 mag. SATURN má slabě nažloutlý odstín a jeho hvězdná velikost se mění od 0,9 mag do – 0,1mag.

Obr. 24 – Saturnovy prstence v roce 2004 a koncem roku 2009

Kdo se poprvé podívá na některou z planet dalekohledem, bývá překvapen. Venuše ukazuje fáze od úzkého srpečku přes čtvrť až téměř do úplňku a pak v opačném pořadí zpět do srpku. Mars většinou zklame očekávání novice, který četl tolik zajímavého o Marťanech, kanálech, kaňonech, obrovských vulkánech apod. a místo toho vidí v dalekohledu jen titěrný kotouček, v lepším případě s nějakou světlou nebo tmavou skvrnkou. Zato Jupiter mile překvapí pásovou strukturou a zejména čtyřmi nejjasnějšími měsíčky.

Pohyby planet

Planety se pohybují v blízkosti ekliptiky velmi složitým způsobem. Většinou běží ze souhvězdí do souhvězdí stejným směrem jako Slunce nebo Měsíc. Ale občas se některá planeta vydá opačným směrem a opisuje mezi hvězdami kličku nebo smyčku, jako by bloudila. Název planeta je ostatně odvozen z řečtiny a znamená „bludná hvězda”. Ve staré češtině to byla „bludice” (nikoliv bludička). Složité pohyby jsou způsobeny tím, že planetu kroužící kolem Slunce pozorujeme z pohybující se Země.

Konjunkce planet

Planety blízké ke Slunci a k Zemi se pohybují rychleji, vzdálenější planety postupují pomaleji. Merkur, Venuše a Mars stačí během roku oběhnout zvířetník, Jupiter a Saturn vydrží po celý rok v jednom nebo ve dvou sousedních souhvězdích. Díky značně rozdílným rychlostem i směrům pohybů se planety na hvězdné obloze dohánějí, předhánějí a potkávají se navzájem také s jasnými hvězdami a Měsícem. Takovému blízkému setkání (třeba venuše s Měsícem nebo Jupiteru s Marsem) se říká konjunkce. Zasluhuje náš obdiv jako každý krásný přírodní úkaz. Nic víc to neznamená a bylo by pošetilé hledat v duchu astrologických spekulací nějaké tajemné znamení v tom, že ze Země vidíme dvě tělesa (v prostoru vzájemně vzdálená třeba stovky milionů kilometrů) ve stejném směru.

Ještě větší pozornost veřejnosti budí poměrně vzácná seskupení většiny nebo všech jasných planet na malém úseku zvířetníku, např. na dvou nebo třech vzájemně sousedících souhvězdích. Tehdy se v bulvárních médiích dostávají planety na titulní pozice, protože je nutno vyděsit veřejnost zaručeně spolehlivou (kolikátou již?) předpovědí konce světa. K tomu lze jen vyslovit přání, aby nás Pánbůh při zdravém rozumu zachovati ráčil. Ze strany planet nehrozí Zemi ani to nejmenší. Mnohem větší šance způsobit konec světa má člověk.

Co a jak dál

Co ještě můžeme pozorovat? Jak dál pronikat do tajů hvězdářství? Na velkolepém jevišti zvaném hvězdná obloha se střídá nevyčerpatelné množství programů a znamenitých herců. Někteří přicházejí na scénu pravidelně (Měsíc, planety), jiní tam vpadnou nečekaně a překvapí diváky.

Meteory

K těm druhým patří meteory, poeticky zvané padající hvězdy. Mohou se objevit v kterémkoliv okamžiku kdekoliv na nebi. Rozzáří se, proletí oblohou a pohasnou, to vše ve e zlomcích sekundy. Co to bylo? Kdepak hvězda! To se Země srazila s malým meteorickým tělískem, třeba kamínkem, který vlétl do zemské atmosféry rychlostí několika desítek kilometrů za vteřinu. Odporem ovzduší se kamínek vmžiku rozžhavil a vypařil. Podél jeho dráhy se nakrátko vytvořila svítící vzduchová stopa – to byl onen světelný jev, který jsme viděli a kterému říkáme meteor. Meteorických tělísek a těles (tzv. meteoroidů) potkává Země nesmírné množství. Každoročně prochází několika poměrně hustými proudy meteoroidů, meteorickými roji, a tehdy pozorujeme desítky a výjimečně i stovky meteorů. Populární jsou srpnové meteory z meteorického roje PERSEID.

Velká meteorická tělesa se odporem vzduchu taví, drtí, explodují, rozpadají se, ale někdy se nestačí zcela rozprášit a vypařit. Po zbrzdění v atmosféře dopadají jejich zbytky na zemský povrch jako meteority. Dramatický průchod takového velkého balvanu atmosférou vyvolá velkolepý světelný úkaz zvaný bolid. Bývá jasnější než Venuše, někdy dosahuje jasnosti Měsíce. Vše se děje za naprostého ticha. Teprve následně, a ještě ne vždycky, můžete zaslechnout vzdálené hřmění.

Co kdyby ale „vetřelec” byl tak obrovský a rychlý, že by prorazil ochranný pancíř ovzduší? Pak by ovšem mohlo dojít ke katastrofě místních nebo mnohem širších rozměrů. Pravděpodobnost katastrofálních srážek je však zcela mizivá, i když ne nulová. Programy kosmické obrany proto nejsou jen námětem pro sci-fi.

Komety

Alespoň malou zmínku si zaslouží komety. Patří k nejoblíbenějším aktérům na nebeské scéně. Každoročně jich tu vystupuje několik desítek, většinou bohužel bez dalekohledu neviditelných. Jen jednou za dlouhá desetiletí se objeví tak jasný a nápadný objekt, jako byla kometa Hale-Boppova v roce 1997.

Jádro komety si můžete představit jako špinavou ledovou hroudu. Když se jádro blíží ke Slunci, zahřívá se a uvolňují se plyny a prach vytvářející kolem jádra rozsáhlou hlavu komety. Zní pak vychází ohon, který u některých komet měří i desítky milionů kilometrů. Některé komety důvěrně známe z mnoha návratů ke Slunci a můžeme předpovědět, kdy a kde se opět objeví. Jiné se nám představují poprvé, bez ohlášení. Nová kometa se objeví nejprve jako slaboučká mlhavá hvězdička a čeká na svého objevitele. Tím jsou v současnosti většinou přístroje některé automatické přehlídky oblohy, ale stále ještě novou kometu objeví i astronom-amatér, zkušený pozorovatel, který tráví spoustu času u svého dalekohledu, zná dobře souhvězdí a všechny ty „mlhavé obláčky” v nich. A protože připraveným štěstí přeje, trpělivý amatér občas objeví nový obláček a dá mu své jméno.

Jak dál na cestě ke hvězdám? Na knižním trhu je dnes bohatý výběr populární astronomické literatury. O informace není nouze, spíš naopak. Hlavní oporou pro začínající i pokročilé zájemce o astronomii jsou u nás lidové hvězdárny a planetária. Nabízejí populárně-naučné programy, pozorování kosmických objektů dalekohledy, přednášky, kurzy, konzultace, přístup do knihoven a čítáren prodej astronomických publikací, map, atlasů a ročenek. Poradí i s výběrem počítačových programů pro začátečníky a pokročilé, s výběrem adres na internetu, s koupí nebo stavbou vlastního amatérského dalekohledu atd.

Vesmírné divadlo hraje denně. Vstup je volný, nabídka programů nevídaná a potěší oko i mysl. Věříme, že jsme k jeho prvním návštěvám přinesli užitečné informace.

Obr.25 – Jižní obloha

Dovětek k internetovému vydání knihy:

Mapky severní a jižní oblohy a také všechny čtyři pohledové mapky pro jednotlivá roční období jsou oskenovány z původní knihy a upraveny. Další obrázky jsem, vzhledem k malým rozměrům originálů, změnila – buď jsem využila volně dostupné obrázky z internetu (tj. takové, na které se nevztahují autorská práva), nebo jsem obrázky překreslila podle jejich originálů v knize.Podkladem pro ně byl program Stellarium. Několik obrázků jsem do internetového vydání pro větší názornost přidala.

Text knihy je ponechán až na jednu výjimku téměř beze změn, drobné úpravy jsem provedla jen pokud to vyžadovala internetová podoba knihy. Výjimkou jsou dvě po sobě následující kapitolky, Zdánlivá hvězdná velikosti a Úhlové měřítko, které jsem si dovolila se souhlasem autora poněkud rozšířit.

Za velice vstřícný přístup k mému nápadu a po všech stránkách příjemnou spolupráci patří autorovi knihy, panu inženýru Rüklovi, mé upřímné poděkování.

Věra Bartáková

About the author

Věra Bartáková Věra Bartáková ... bývalá předsedkyně a později hospodářka Sekce pro děti a mládež, amatérská astronomka, hlavní duše hvězdárny v Mikulášovicích

Podobné články

Komentáře

  1. Moc a moc děkuji, paní Bartáková – knížku online jsem „objevila“ dnes. Vlastním ji, ale stále jsem půjčovala, teď nevím, kde ji mám. Dnes jsem ji doporučovala jedné paní sousedce, která se ke mně přidala při pozorování zatmění měsíce ráno. Ona ji chtěla shánět v antikvariátu. Tak jsem se podívala na internet ohledně ní – a našla toto.
    Knížka také mně „otevřela oči“. Od malinka mám ráda hvězdy, měsíc, slunce – od obrázků, pohádek až po astronomii. Na gymnáziu jsem měla nejraději fyziku (ale studovala jsem obor humanitní nakonec, teologii – a po matematice se mi stýskalo). Knížek o astronomii jsem měla asi 20, ale až tato mi pomohla naučit se rozpoznávat souhvězdí aj. A to mi bylo už dost přes 40, v 2002.
    Jsem panu autorovi vděčná za ni i za to, že svolil, abyste ji takto prezentovala a zpřístupnila. V planetáriu jsem se na něj ptala. Tehdy ještě žil. (Chtěla jsem mu napsat a poděkovat…, což jsem, žel, neučinila.) Dnes jsem i viděla, že už tu s námi není.
    Informaci o vašich stránkách chci poslat i těm, komu jsem ji půjčovala.
    Tak ještě jednou – vřelé díky !! :-))
    Zdraví Daniela

Přidat komentář

Povinné

Povinné

Volitelné